Zajel jsem si do Austrálie, aby mě tam v nemocnici dali trochu do pořádku, a pak jsem chtěl pokračovat v cestě. A už od prvého dne, po celé týdny, které jsem v nemocnici proležel, mně nevadilo, že nemám alkohol. Ani jsem si na něj nevzpomněl. Věděl jsem, že ho budu mít zas dost, až mě v nemocnici postaví na nohy. Když jsem se však postavil na nohy, nebyl jsem ještě vyléčen z vážnějších chorob. Trpěl jsem Naamanovou korní chorobou. Záhadná choroba, způsobená žárem slunce, kterou australští odborníci neuměli vysvětlit, stále drásala a rvala mou tkáň. Malárie ve mně dál hlodala a složila mě, třesoucího se horečkou, na lopatky vědy, když jsem to nejméně očekával, a donutila mě, abych odřekl už předem vyjednané dva přednáškové zájezdy.
Upustil jsem tedy od další cesty na žraloku a vyhledal chladnější podnebí. Ještě týž den, kdy jsem odešel z nemocnice, jsem začal pít s naprostou samozřejmostí. Víno jsem pil při jídle. Koktejly jsem pil před jídlem. Skotskou whisky jsem pil, kdykoli si ji dal někdo v mě společnosti. Byl jsem tak svrchovaným pánem svého Démona, že jsem se s ním mohl stýkat, či se zas bez něho obejít, kdykoliv se mi zachtělo – tak, jak jsem to dělal po celý život.
Po nějakém čase jsem odejel za chladnějším podnebím do nejjižnějšího cípu Tasmánie na čtyřicátou třetí rovnoběžku. A octl jsem se v místě, kde nebylo nic k pití. Vůbec mi to nevadilo. Nepil jsem. Ani jsem to nepocítil. Sál jsem do sebe chladný vzduch, jezdil na koni a psal svých tisíc slov denně, pokud mě ráno nezachvátila zimnice.
A těm, jimž snad stále ještě straší v hlavě myšlenka, že mě pití v předchozích letech bylo příčinou mých nemocí, zde výslovně říkám, že můj japonský sluha Nakata, který byl stále ještě u mne, se zmítal v horečce a právě tak i Charmian, která nadto trpěla tropickou neurastenií, vyžadující několikaletého léčení v mírném podnebí – a ani ona, ani Nakata nepili teď ani dříve.
Když jsem se vrátil do Hobartu, kde byl k sehnání alkohol, pil jsem jako dříve. A také jsem pil po návratu do Austrálie. Naopak když jsem si vyjel z Austrálie na výlet parníkem, jehož kapitán byl abstinent, nevzal jsem si s sebou k pití nic a nepil jsem třiačtyřicet dnů. Když jsme přijeli do Ekvádoru, přímo pod rovníkově slunce, kde lidé umírali na žlutou zimnici, neštovice a mor, hned jsem zase začal pít – a to cokoliv, jen když mně to dalo špičku. žádnou z těch nemocí jsem nedostal. Ani Charmian, ani Nakata, kteří nepili.
Zamiloval jsem si tropy, i když mně ublížily, a dělal jsem zastávky na různých místech; proto mně trvalo dlouho, než jsem se vrátil do nádherného, mírného podnebí Kalifornie. Psal jsem svých tisíc slov denně, až jsem cestoval nebo se někde cestou zastavil, prodělal jsem poslední slabý záchvat zimnice, pozoroval jsem, jak mi stříbřitá pokožka mizí a jak se mi pěkně zaceluje sluncem rozdrásaná tkáň, a pil jsem, jak to dokáží jen statní a ramenatí muži.

A zde přistupujeme k další z mnoha stránek Démona. Na první pohled se zdá, že dává něco za nic. Kde už není síly, dodá novou. I unavený člověk se vzchopí k většímu vypětí sil. Alkohol na chvíli zdánlivě posiluje. Vzpomínám si, jak jsem na zaoceánském parníku pomáhal celých pekelných osm dní nakládat uhlí a jak nás dělníky udržovali při síle tím, že do nás lili whisky. Po celý ten čas jsme se dřeli napůl opilí. Ale bez whisky bychom nebyli mohli nakládat.
Tato síla, kterou Démon alkohol dodává, není jen zdánlivá. Je to skutečná síla. Je však vybičována ze samého zdroje síly, a proto se za ni jednou přece jen musí zaplatit i s úroky. Ale kterýpak vyčerpaný člověk myslí tak daleko dopředu? Zdánlivě zázračný vzrůst síly posuzuje jen podle vnějších měřítek. A pro tento omyl se nejeden přepracovaný obchodník či odborník, právě tak jako prostý nádeník, ubíral v průvodu Démona cestou k smrti.

Za čtvrtě jsem byl spisovatelem. Potil jsem ze sebe denně tisíc slov kromě dnů, kdy mě zmohla horečka nebo když se zrána opřela do žraloka prudká bouře. Za páté jsem byl cestovatelem-reportérem, který chce věci opravdu vidět a získat tak materiál pro své zápisky. A za šesté jsem byl pánem a majitelem lodi, která navštěvovala cizí města, kde návštěvníci jsou zřídka vídáni a kde si jich velmi váží. A zde jsem musel dbát na společenské zvyklosti, musel jsem na lodi hostit plantážníky, obchodníky, guvernéry, kapitány válečných lodí, kučeravě lidožroutské potentáty i domácí ministerské předsedy, kteří si pokládali za štěstí, když se mohli obléci do bavlněných šatů, a rovněž jsem musel přijímat jejich pozvání na pevninu.
Samozřejmě jsem pil. Pil jsem s hosty i s hostiteli a také jsem pil sám. Řekl jsem si: když pracuji za šest mužů, mám přece právo se napít. Alkohol svědčil přepracovanému člověku. Všiml jsem si, jak působí na malou posádku, která s nalomenými hřbety a bušícím srdcem zdvihala kotvu na čtyřicet sáhů, jak ti chlapi ochabovali a lapali po vzduchu a třásli se už po půlhodině práce a jak jim po několika řádných doušcích rumu vjel do žil nový život. Hned nabyli dechu, otřeli si ústa a dali se zase s chutí do práce. A když jsme se žralokem uvízli a museli pracovat až po krk ve vodě za stálých záchvatů zimnice, všiml jsem si, jak dovede při práci pomoci obyčejný výčepní rum.

Ačkoliv jsem

byl v tropech jen dva roky, zachvátila mě choroba ze slunce. Pil jsem tehdy notně, avšak zde bych chtěl hned předejít nedorozumění. Nepil jsem proto, že jsem byl nemocen, ani proto, že jsem přestal cestovat. Měl jsem sílu jako býk a po mnoho měsíců jsem se rval s chorobou, která mi rozdírala a rozežírala pokožku i nervově tkáně. Po celou cestu od Nových Hebrid a Šalomounových ostrovů až k atolům na rovníku, po celou tu dobu strávenou pod tropickým sluncem, kdy jsem byl zmáhán malárií i jinými nemocemi, jako například ošklivou kožní chorobou, Jež mi postříbřila kůži, jsem pracoval za pět mužů.
Proplouvat s lodí mezi útesy a mělčinami a neosvětlenými úžinami korálových moří si žádá celého chlapa. Byl jsem jediným lodivodem na palubě. Nebylo nikoho, kdo by byl schopen kontrolovat má pozorování a mě výpočty, nikoho, s kým bych se mohl poradit v zákeřně temnotě mezi útesy a mělčinami, které nebyly zaznamenány na mapě. Rovněž všechny hlídky jsem konal sám. Na palubě jsem neměl námořníka, jemuž bych mohl svěřit kormidlo. Byl jsem právě tak kormidelníkem jako kapitánem. čtyřiadvacet hodin denně jsem stál na palubě na stráži a zdříml jsem si jen tu a tam jako kočka. Za třetí jsem byl i lékařem. A dovolte mi rovnou říci, že lékařská služba na žraloku byla práce pro chlapa. Všichni na palubě trpěli malárií – skutečnou tropickou malárií, která je schopna zabít člověka během tří měsíců. Všichni na palubě měli otevřeně podebrané vředy a šíleli palčivou kožní nemocí, zvanou ngari-ngari. Japonský kuchař se nám po četných záchvatech zbláznil. Jeden z polynéských námořníků ležel na pokraji smrti v záchvatu bahenní zimnice. Ano, byla to práce vyžadující si celého chlapa, a já předpisoval dávky léků i léčil, trhal zuby a pomáhal pacientům, aby se dostali z menších onemocnění, jako třeba z otravy ptomainem.

Tak jsem se opět k svému velkému uspokojení přesvědčil, jak dovedu svého Démona držet na uzdě. Když se mi zachce, mohu pít a zase nepít. A tak budu dál pít, kdykoliv se mi zachce.
Na Havajských ostrovech jsme strávili asi pět měsíců. Na pobřeží jsem pil. Pil jsem dokonce o něco víc, než jsem píval v Kalifornii před vyplutím. Zdálo se mi, že lidé na Havaji pijí o něco víc než lidé, kteří žijí v mírnějším pásmu. Tím nemyslím nějakou slovní hříčku, že by snad lidé v mírnějších pásmech měli také mírněji pít. Havajské ostrovy jsou ovšem jen v subtropickém pásmu. čím hlouběji jsem pronikal do tropů, tím hlouběji si lidé přihýbali, a já s nimi.
Z Havajských ostrovů jsme pluli k ostrovům Markýzským. Cesta trvala šedesát dní. šedesát dní jsme nespatřili pevninu, ba ani kouř z parníkU. Avšak brzy na počátku plavby náš kuchař, který poklízel v zásobárně, cosi objevil. Dole na dně hluboké bedny našel asi tucet lahví kořeněného muškátového vína. Dostaly se tam ze sklepa našeho ranče spolu se zavařeným ovocem a ovocným želé. Šest měsíců vedra v lodní zásobárně způsobilo jistou změnu s tímto hustým, sladkým vínem – myslím, že vykvasilo.
Ochutnal jsem je. Lahodné! A od tě chvíle den co den vědy ve dvanáct, když jsme skončili pozorování a zaznamenali na mapě polohu Žraloka, jsem vypil půl sklenice toho vína. Podivně mě dráždilo. Rozehřálo ve mně náladu a moře, opravdu krásně, se mi hned zdálo ještě krásnější. Každé ráno, když jsem v podpalubí ze sebe potil tisíc slov, jsem se přistihl, že se už těším na to rozkošně dobrodružství o dvanácté.
Svízel byla v tom, že jsem se o ten nápoj musel dělit ještě s jinými a že délka cesty byla nejistá. Litoval jsem, že těch lahví je jen tucet. A když došly, litoval jsem, že jsem se o ně dělil. Toužil jsem po alkoholu, a přál jsem si, abychom už byli na Markýzských ostrovech.
A tak když jsme tam dojeli, měl jsem už opravdu chlapskou žízeň. Na ostrovech bylo několik bělochů, spousta zanedbaných domorodců, nádherná krajina, hodně výčepního rumu, nesmírně množství absintu, ale žádná whisky a žádný džin. Výčepní rum přímo spaloval vnitřek úst. Vím to, poněvadž jsem ho ochutnal. Ale vždycky jsem se dovedl přizpůsobit, a tak jsem se spokojil s absintem. Svízel byla v tom, že jsem tě břečky musel vypít nezřízeně množství, abych se dostal aspoň trochu do nálady.
Z Markýzských ostrovů jsem vyplul s takovou zásobou absintu v podpalubí, že mi vydržel až na Tahiti, kde jsem se zase zásobil skotskou a americkou whisky, a pak už jsme mezi jednotlivými přístavy nejezdili nasucho. Rozumějte mi, prosím, dobře. Neopíjeli jsme se v pravém slova smyslu – nepotáceli jsme se ani se neváleli po zemi, a nikdy jsme se neopili do němoty. Zkušený a navyklý piják, který má silný tělesný fond, nikdy tak hluboko neklesne. Pije pra dobrou náladu, aby si ulovil špičku, ale nikdy nic víc. Především se varuje kocovin po opici, zhoubných následků po přepití, a nikdy se nezpije tak, aby se stal bezmocný a ztratil vlastní hrdost.
Takový zkušený a navyklý piják se zpije jen opatrně a zpola. A dělá to třeba po celý rok, aniž na to zjevně doplácí. Dnes jsou ve Spojených státech statisíce takových pijáků, kteří pijí v klubech, hostincích i doma – lidé, kteří se nikdy neopijí a kteří jsou, ačkoliv to z nich většina rozhodně popírá, zřídkakdy střízliví. A všichni z nich jsou pevně přesvědčeni, právě tak jako já, že na Démona alkoholu vyzráli.
Na toulkách po moři jsem se ještě držel na uzdě; na pobřeží jsem pil víc. V tropech, jak se zdálo, jsem pít víc musel. To je všeobecná zkušenost, zvýšená spotřeba alkoholu u bělochů v tropech je běžná věc. Tropy nejsou pro bělochy právě vhodným místem. Pigment v pokožce je dostatečně nechrání před silným bílým žárem slunce. Ultrafialově paprsky a ostatní vysokofrekvenční a neviditelně paprsky z vrchní strany spektra pronikají a rozežírají jejich tkáň právě tak, jako rentgenově paprsky prostoupily a rozežraly tkáň mnohých badatelů, dříve než zjistili toto nebezpečí.
Běloši v tropech prodělávají ostré změny v povaze. Zdivočí a stanou se bezcitnými. Páchají hrozně ukrutnosti, kterých by se ani ve snu nedopustili, kdyby žili ve svém původním mírném podnebí. Znervózní, stanou se popudlivými a ztrácejí pojem mravnosti. A pijí tak jako nikdy dříve. Pití je jedna z četných forem degenerace, Jež se projevuje u bělochů, kteří jsou příliš dlouho vydáni napospas příliš bílému světlu. Spotřeba alkoholu vzrůstá u nich automaticky. Tropy pro ně nejsou vhodným místem na dlouhý pobyt. Běloši jsou v nich jakoby předem odsouzeni k zániku a nadměrně pití tento proces jen urychluje. Ale oni si s tím nelámou hlavu. Prostě – pijí.

Když Žralok vyplouval ze San Franciska na svou dlouhou cestu, neměli jsem na palubě nic k pití. či spíše nikdo z nás nevěděl, že tam něco k pití je, a přišli jsme na to až po mnoha měsících. Tuhle plavbu na sucho jsem už předem zlomyslně připravil. Chtěl jsem si s Démonem alkoholu trochu zahrát. Ukázalo se, že jsem přece jen aspoň něco dal na mlhavě výstrahy, které mi v duši počínaly klíčit.
Tajil jsem to ovšem sám před sebou a omlouval se svému Démonu. Ale počínal jsem si důsledně. Zařekl jsem se, že budu pít jedině v přístavech. Tak se během suchých údobí pročistí mě vnitřnosti od alkoholu, kterým nasákly, a když pak přijedu do nějakého přístavu, budu se moci jen ještě důkladněji potěšit se svým Démonem. Říz alkoholu bude ostřejší, víc mě rozkuráží a pití mi bude ještě lépe chutnat.
Ze San Franciska do Honolulu jsme pluli sedmadvacet dní. Po prvém dni plavby mě pomyšlení na alkohol vůbec neznepokojovalo. To uvádím jen proto, abych dokázal, že jsem naprosto nebyl alkoholikem. Někdy jsem během tě cesty zalétl v duchu kupředu a už jsem si pochutnával na rozkošných havajských obědech zvaných lanai i na večeřích (už předtím jsem totiž byl několikrát na Havaji) a pochopitelně jsem myslíval taky na aperitivy. Nemyslel jsem na ně s nějakou obzvláštní touhou a nic mi nevadilo, že cesta k nim bude ještě daleká. Jen jsem si pomyslel, jak mně budou chutnat a jakou budu mít pěknou náladu před jídlem.

Byl domýšlivý, a právem domýšlivý na své dobré zdraví. A do měsíce zemřel. Ne však na nějaký úraz. Na půl tuctu různých bacilů s dlouhými vědeckými jmény na něho zaútočilo a zničilo ho. Nastaly překvapivě a bolestivě komplikace a po řadu dní před jeho smrtí bylo slyšet smrtelně úpění tohoto skvělého vzoru mužství po celém bloku. Když umíral, křičel bolestí.
„Vidíš,“ řekl mi můj Démon. „Ten si dával na sebe nějak pozor. I doutníky přestal kouřit. A tohle má za to. Hezky to s ním dopadlo, co? Bacily se prostě někde objeví. Nemůžeš se proti nim bránit. Ten tvůj skvělý doktor se jim už předem bránil, jak jen mohl, a přece ho dostaly. Když takový bacil začne létat, nemůžeš vědět předem, kam dosedne. Možná že zrovna na tebe. Podívej se, čeho všeho se ten člověk odřekl. A ty se chceš odříci všeho, co ti dávám, jen proto, aby si pak nějaká taková potvůrka na tebe skočila a zdolala tě? V životě není nic jistého. Všecko je jako v loterii. Já ti však vykouzlím lživý úsměv na tváři a vysměji se skutečnosti. Usmívej se se mnou, směj se! Konec tě stejně nemine, ale zatím se směj, Vždyť svět je tak temný! Já ti v něm pěkně posvítím. Vždyť svět je tak prohnilý, když se v něm mohou dít takové věci, jaké potkaly toho doktora. Jen jedno ti zbývá, napít se a zapomenout.“
A rozumí se, že jsem si hned vypil sklenku navíc; ta přináší uklidnění. Pokaždé, když mi můj Démon připomínal, co se stalo, jsem se napil. Ale pil jsem jen mírně, rozumně. Dbal jsem na to, abych pil pouze kvalitní nápoje. Hledal jsem vzrušení i uklidnění a vyhýbal jsem se nápojům špatně jakosti i opíjení. Tady musím poznamenat, že ten, kdo začne pít opatrně a rozumně, dává si vysvědčení, jak hluboko už klesl.
Stále jsem však zachovával své pravidlo – nikdy se nenapít, dokud nedopíšu poslední ze svého tisíce slov. Občas jsem si ovšem dal nějaký ten den volno. Tehdy, protože jsem tím nerušil své předsevzetí, jsem se nestaral o to, jak brzy vyprázdním první sklenku. Lidé, kteří sami neprošli tou ošemetnou hrou s alkoholem, se pak diví, jak prý vzniká pijácká vášeň.

Byl jsem šťasten.

Dlouhou nemocí jsem se probil ke štěstí, které mi dávala láska ženy. Při menším vypětí sil jsem vydělával více peněz. Zdravím jsem přímo hýřil. Spal jsem jako nemluvně. Stále jsem psal nová úspěšná díla a v sociologických polemikách jsem viděl, jak tvrzení mých protivníků jsou vyvracena fakty, které denně zesilovaly mou intelektuální pozici. Celý ten čas, den za dnem, jsem nepoznal, co je smutek, zklamání nebo lítost. Celou tu dobu jsem byl šťasten. život mi byl písní bez konce. Litoval jsem i hodin požehnaného spánku, protože mě olupovaly o radosti, které jsem mohl prožit, kdybych je byl probděl. A přece jsem pil. A můj Démon, aniž jsem to tušil, si chystal stadium choroby, v němž již byl sám pánem.
čím víc jsem pil, tím víc jsem musel pít, abych dosáhl přiměřeného účinku. Když jsem si zajel z Měsíčního údolí do města na oběd, nestál koktejl, který mi dali před jídlem, nikdy za nic. Nedodal mi ani chuť k jídlu. Cestou k obědu jsem se proto musel pořádně rozjařit dvěma třemi koktejly, a když jsem se sešel s kamarády, i čtyřmi, pěti, šesti – na počtu už nezáleželo. Jednou jsem měl naspěch. Neměl jsem čas, abych ve vší slušnosti vypil za sebou několik sklínek. Napadla mě skvělá myšlenka. Řekl jsem výčepnímu, ať mi namíchá hned dvojnásobný koktejl. A pak vždycky když jsem pospíchal, poručil jsem si dvojnásobný koktejl. Byla to úspora času.
Jedním z důsledků pravidelného pití bylo, že jsem otupěl. Moje mysl si tak navykla na podněcování a oživování umělými prostředky, že se bez nich už ani nechtěla roznítit a oživit. Musel jsem mít stále víc a víc alkoholu, chtěl-li jsem se stýkat s lidmi a být společensky na výši. Kdykoliv jsem se chtěl sejít s kamarády a nepokazit jim zábavu, vždy jsem se musel již napřed vzpružit a povzbudit alkoholem, měl-li mi mozek sloužit, měl-li jsem se smát, zářit veselostí, vysmívat se povrchním věcem a ďábelsky se chechtat.
Dalším důsledkem bylo, že si můj Démon začal ze mne tropit šašky. Uvrhl mě do dřívější nemoci a svedl mě k tomu, že jsem znovu začal pátrat po pravdě a strhávat z ní závoje, a tak mě obloudil, že jsem se opět chtěl podívat skutečnosti tváří v tvář. Avšak přicházelo to postupně. Moje myšlenky se začaly zase zachmuřovat, avšak jen zvolna.
Občas mě moje mysl varovala. Kam až tohle ustavičně pití povede? Ale spolehněte se, že Démon alkohol takové otázky hladce umlčí. „Pojď, nejdřív se napij a já ti potom všecko vyložím,“ to už je jeho způsob. A je to účinně. Co nyní uvedu, je názorný příklad, a mého Démona nijak neomrzelo stále mi ho připomínat.
Utrpěl jsem úraz, který si vyžádal choulostivě operace. Jednou zrána, týden po tom, co mě odnesli z operačního stolu, ležel jsem slabý a vyčerpaný na lůžku v nemocnici. Opálený obličej, pokud ho bylo vůbec vidět pod strniskem vousů, mi chorobně zežloutl. Lékař stál u mé postele a chtěl právě odejít. Vtom se zamračil na cigaretu, kterou jsem kouřil.
„Toho byste měl nechat,“ kázal mi. „Nakonec vás to přece jednou dostane. Podívejte se na mne.“
Podíval jsem se. Byl asi v mých letech, měl široká ramena, vyklenutý hrudník, oči mu zářily a tváře se jen červenaly zdravím. Nebylo možno si představit zdravějšího člověka.
„Taky jsem kouříval,“ pokračoval. „Doutníky. Ale i s tím jsem přestal. A podívejte se na mne.“

A když už tak odbočuji, dovolte mi ještě jednu otázku, kterou jsem si kladl už tisíckrát. Proč jsem pil? Jaký jsem měl k tomu důvod? Byl jsem šťasten. Pil jsem proto, že jsem byl příliš šťasten? Byl jsem silný. Pil jsem proto, že jsem byl příliš silný? či snad proto, že jsem měl příliš mnoho životní energie? Sám nevím, proč jsem vlastně pil. Nemohu na to přesně odpovědět, ale mohu vyslovit podezření, které ve mně stále vzrůstá. Až příliš mnoho let jsem se důvěrně stýkal s Démonem alkoholu. Levák se může stát dlouhým cvikem pravákem. A stal jsem se snad já, nealkoholik, dlouholetým cvikem alkoholikem?

Avšak

stejná dráždidla nevyvolávají v lidském organismu vždycky stejnou reakci. Po jistém čase jsem objevil, že jeden koktejl už mí na povzbuzení nestačí. Jeden koktejl mne zanechal chladným. Nezahřál mě a k smíchu mě také nepolechtal. Bylo potřeba dvou i tří koktejlů, aby se dostavil takový účinek, jaký míval dříve jen jeden jediný. A já toužil právě po tom účinku. První koktejl jsem vypil hned o půl dvanácté, když jsem si bral ranní poštu do sítě, a druhý o hodinu později, těsně před obědem. A pak jsem si navykl vylézat ze sítě vždy o deset minut dříve, abych tak měl čas i klid ještě na dva další koktejly. To jsem pak dělal pravidelně – tři koktejly za hodinu mezi prací u psacího stolu a obědem. A to jsou právě dva nejzhoubnější pijácké návyky; pít pravidelně a pít sám.
Když byl někdo u mne na návštěvě, vždycky se mi chtělo pít. A když host nepil, pil jsem sám. Pak jsem udělal další krok. Když přišel host, který toho mnoho nesnesl, vypil jsem vždy dvě sklenky na jeho jednu – jednu s ním a druhou bez něho, o čemž on ovšem nevěděl. Kradl jsem tu druhou sklenku, a co horšího, začal jsem takto tajně popíjet, i když mě navštívil host, chlap, kamarád, s kterým jsem si mohl rovnou popít. Ale můj Démon si nalezl i tady výmluvu. Není přece slušně obtěžovat hosta stálým pobízením a pak – vždyť bych ho mohl opít. Kdybych ho při jeho slabém výkonu stále pobízel, aby držel se mnou krok v pití, pak bych ho určitě opil. Co jsem měl tedy dělat jiného než ukradnout si každou druhou sklenku? Jinak bych si musel odepřít takovou špičku, jakou měl můj host po polovině vypitých sklínek.
Uvědomte si prosím, že když vyprávím, jak se ze mne stal piják, nejsem ani blázen, ani slaboch. Podle toho, čemu se ve světě říká úspěch, úspěchy mám a větší, než mívají průměrně úspěšní lidé. A jsou to úspěchy, které si vyžádaly mnoho úsilí ducha i vůle. Mě tělo je silně. Obstálo tam, kde slabší lidé umírali jako mouchy. A přece to, o čem vyprávím, zasáhlo mě tělo i mě celého. Jsem skutečnost. Mě pití je rovněž skutečnost. Mé pití je něco, co se stalo, a žádná teorie nebo výmysl. A jak se na to dívám já, dokazuje jen sílu Démona alkoholu, brutálnost, které stále ještě dovolujeme, aby existovala, zhoubnou skutečnost, která je pozůstatkem dávných, šílených a krutých dob a která vymáhá vysokou daň na mládí a síle, na vznešenosti ducha, na všech nejlepších z našeho pokolení.
Ale vraťme se. Po rušném odpoledni v plaveckém bazénu a po nádherně vyjížďce na koní přes hory do Měsíčního údolí a zase zpět cítil jsem se v tak skvělé náladě, že jsem si přál dostat se do nálady ještě skvělejší, nádhernější. A věděl jsem jak! Jeden koktejl před večeří mi už k tomu nestačil. Bylo potřeba nejméně dvou nebo tří, abych dosáhl toho, po čem jsem toužil. Vypil jsem je. A pročpak ne? Povzbuzovaly mě k životu a já měl život tak rád. I toto se stalo částí mého denního programu.
A pak už jsem si jen vynalézal omluvy pro své koktejly navíc. Tak třeba když se sešla zvlášť veselá společnost, nebo když jsem se trochu poškorpil se stavitelem, nebo se rozhněval na zedníka, který pracoval v mě stodole a přitom kradl; jindy to zas byla smrt mého oblíbeného koně, když vběhl do plotu z ostnatého drátu, anebo když mi ranní pošta přinesla dobré zprávy od mých nakladatelů. Jakmile se ve mně ozvala touha po alkoholu, nezáleželo mi na tom, jakou výmluvu si najdu. Jedno však bylo jistě: toužil jsem po něm. A tak po dvaceti nebo i více letech, kdy jsem si s alkoholem jen pohrával a netoužil po něm, jsem po něm zatoužil. A moje síla se stala mou slabostí. Potřeboval jsem dvě, tři i čtyři sklenky, abych dosáhl takového účinku, jaký mívá na průměrného člověka sklenka jediná.
Jedno pravidlo jsem však zachovával. Nikdy jsem nepil, dokud jsem nebyl hotov se svou denní tisícovkou slov. A když jsem s ní byl hotov, postavily mi koktejly v mém vědomí hráz mezi vykonanou denní prací a mezi zábavou vyplňující zbytek dne. Myšlenka na práci vymizela z mého mozku. Ani pomyšlení na ni se neobjevilo v mém vědomí až do příštího dne do devíti hodin ráno, kdy jsem si zase sedl ke stolku a začal další tisícovku slov. Tohoto žádoucího stavu mysli jsem musel dosáhnout. Nedovoloval jsem si v tě době pít a tím jsem si uchovával pracovní energii. Můj Démon nebyl tak černý, jak si ho lidé malují. Vědy dovedl člověku sehrát také mnohý dobrý kousek – a to byl jeden z nich.
Konal jsem práci zdravou, prospěšnou a konal jsem ji upřímně. Nebylo v ní ani špetky pesimismu. Za své dlouhé choroby jsem poznal, jaký život opravdu je. Poznal jsem, že je třeba mít iluze, a přímo jsem si v nich liboval. Pořád píšu stejná díla, jejich náplň je čistá, životná, optimistická a klestí si cestu ke čtenářům. A kritikově mě stále ujišťují o mém nadbytku životní energie a jak prý mě klamou ty iluze, které si vytvářím.

Rhythm is our business

Rhythm is our business, rhythm is what we sell,
Rhythm is our business, business sure is swell,
Now, if you blue, rhythm's what you need
If you got rhythm you're sure to succeed,
Rhythm is our business, business sure is swell.

He's the drummer man, in the band
Crosby's on the drums, in the band
Oh, when he does tricks with the sticks
The boys in the band all play hot licks

He plays saxophone in the band
Joe plays the saxophone in the band
Oh, when he goes up that scale
(One line of scat singing followed by saxophone break)

Mose plays on the bass in the band
Mose plays on that bass in the band
Now when he picks on those strings
Happiness to you he brings
(Short bass break)

He blows on the trumpet in the band
Steve blows on that trumpet in the band
Oh, he's the guy, hits `em high
Makes you think he's in the sky
(Trumpet Break)

Oh rhythm is our business!

Vzpomínám si na jeden den,

kdy jsme si s Charmian vyjeli na koních do hor. Ten den jsme služebným dali volno a vrátili se pozdě večer k chutně teplé večeři. Ach, jaký to byl pěkný večer, když jsme si ji chystali v kuchyni jen sami dva. Cítil jsem se na vrcholu štěstí. Ty tam byly všechny knihy i s konečnou absolutní pravdou. Tělesně jsem se cítil znamenitě a byl jsem příjemně unaven po dlouhé jízdě na koni. Byl to nádherný den. I večer byl nádherný. Byl jsem tu s ženou, jež mi byla věrnou družkou v životě, a večeřeli jsme v blaženém osamění. Nic mě netrápilo. Všechny účty jsem měl zaplaceny a nadbytek peněz se mi jen hrnul. Budoucnost se přede mnou rozvírala. A právě tou kuchyní, kde to na pánvičce tak rozkošně bublalo a klokotalo, se rozkloktal i náš smích a já dostal výbornou chuť na jídlo.
Cítil jsem se tak blažen, že se kdesi ve mně probudila nenasytná touha, abych se cítil lépe. Byl jsem tak šťasten, že jsem chtěl své štěstí ještě zvýšit. A já věděl jak! Deset tisíc setkání s Démonem alkoholu mě tomu naučilo. Několikrát jsem si odskočil z kuchyně za lahví s koktejlem, a vždycky když jsem se s ní loučil, byla o chlapský doušek prázdnější. účinkovalo to znamenitě. Nebyl jsem v náladě, nebyl jsem ani rozjařen, ale příjemně to hřálo, zářil jsem a byl jsem na vrcholu štěstí. I když byl život ke mně v tu chvíli štědrý, já jeho štědrost ještě zvýšil. Byla to pro mne velká chvíle, největší z největších. Avšak později jsem na ni doplatil, jak ještě poznáte. Na takové zážitky člověk nezapomíná a lidská hloupost mu brání, aby si uvědomil, že není nezměnitelný zákon, který praví, že tytéž příčiny mají i tytéž následky. Nemají, jinak by tisící dýmka opia musela vyvolávat tytéž rozkošně pocity jako první a jeden koktejl místo několika by po roce popíjení koktejlů vyvolal týž blažený pocit jako dříve.
Jednoho dne těsně před obědem, když jsem přestal psát a neměl právě hosty, vypil jsem si skleničku koktejlu sám. A potom když jsem neměl hosty, píval jsem už tento koktejl před obědem denně. A tak mě právě Démon alkohol dostal. Začal jsem pít pravidelně. Začal jsem pít sám. A začal jsem pít ne ze společenských důvodů, ani ne proto, že mi to chutnalo, nýbrž pro účinek nápoje.

Jak jsem se zotavoval

ze své dlouhé nemoci, začínal jsem nacházet zálibu v maličkostech, ve věcech, které neměly nic společného s knihami a problémy, v různých hříčkách, ve hře na honěnou v bazénu, v pouštění draka, v jízdě na koni i ve vymýšlení různých mechanických hraček. Zkrátka – v městě jsem se už začínal nudit. Na ranči v Měsíčním údolí jsem našel svůj ráj. života ve velkých městech jsem se už vzdal. V městech mě lákaly jen hudba, divadlo a parní lázně.
A vedlo se mi dobře. Horlivě jsem pracoval, věnoval se hrám a byl jsem velmi šťasten. četl jsem více románů a měně vědeckých knih. Ani z desetiny jsem tak pilně nestudoval jako dřív. Stále jsem se ještě zajímal o základní problémy lidské existence, avšak počínal jsem si teď už opatrně, protože jsem si spálil prsty, když jsem kdysi uchopil závoj pravdy a strhl jej z ní. V tomto mém počínání bylo trochu lži, trochu pokrytectví, avšak lež i pokrytectví byly vlastní člověku, který chtěl žít. Záměrně jsem zavíral oči před tím, co jsem pokládal za krutou interpretaci biologických faktů. Koneckonců bránil jsem se jen zlému návyku, který u mne vedl k poklesu duševní pohody. Opakuji, byl jsem velmi šťasten. A dodávám, že v celém mém životě, když jej měřím chladným rozumem, byla tato doba nejšťastnějším úsekem, šťastnějším než všechna údobí jiná.
Avšak blížil se už čas, řekl bych neladný a nerozumný, kdy jsem měl začít splácet svůj účet za dvacet let, po která jsem se bavíval se svým Démonem. Na ranč přicházeli občas hostě a pobyli tam vždy několik dní. Někteří z nich nepili. Avšak ti, co pili, pociťovali nedostatek alkoholu na ranči velmi těžce. Nemohl jsem porušit svůj smysl pro pohostinství do tě míry, abych je nutil takto strádat. Objednal jsem alkohol do zásoby – pro své hosty.
Nikdy jsem se nezajímal o koktejly do tě míry, abych se naučil, jak se připravují. Napsal jsem tedy jakémusi výčepnímu do Oaklandu, aby mi je připravil do zásoby a poslal. Když jsem neměl hosty, nepil jsem. Avšak začal jsem pozorovat, že jsem byl rád, jestliže jsem měl nějakého hosta, když jsem končil svou dopolední práci, poněvadž pak jsem si mohl vypít koktejl s ním.
Tehdy jsem byl proti alkoholu tak málo odolný, že i jediný koktejl mě už přivedl do nálady. Jediný koktejl ve mně rozehřál duši a povzbudil mě k smíchu několik minut před tím, než jsme usedli ke stolu a dali se do rozkošného obřadu jídla. Avšak na druhé straně žaludek jsem měl tak silný a tak jsem byl otupen proti účinku alkoholu, že jeden koktejl mě jen trošinku rozehřál a vyloudil ve mně jen záblesk smíchu. Jednoho dne mě jeden přítel vybídl upřímně a bez ostychu, abychom si dali ještě jeden koktejl. Vypil jsem s ním tedy ještě jeden. účinkoval děle a víc hřál, smích byl jadrnější a víc se rozléhal. Na něco takového člověk hned tak nezapomene. Někdy si myslívám, že jsem začal doopravdy pít proto, že jsem byl až příliš šťasten.

Ale tohle

se odehrávalo jen na lodi. Když jsem se vrátil zase domů, nedával jsem si už žádný punč, ani před snídaní pro posilu, ani před spaním pro usnutí. A od tě doby jsem Toddy-punče už nikdy nepil a je tomu hezká řádka let. Důležité však je, že mně ten punč zachutnal. Až podivuhodně mě rozjařoval. Byl to výmluvný a svým způsobem lstivý přímluvčí mého Démona. Jako by mě cosi zprvu polechtávalo, co mělo pak přerůst v každodenní a nezkrotnou touhu. A já to nevěděl, ani se mi o tom nesnilo – mně, jenž jsem prožil ve společnosti Démona alkoholu tak mnohý rok a přitom se posmíval jeho marným trikům, jimiž mě chtěl zlákat.

Pouze v retrospektivě mohu postřehnout

, jak nepozorovatelně ve mně vznikala touha po alkoholu. Byly to zprvu jen nepatrně popudy, kterých jsem si nevšímal, stébélka trávy ve větru, která jsem neviděl, malé příhody, jejichž závažnost jsem si neuvědomoval.
Tak například po několik let jsem měl v zimě ve zvyku plachtit šest nebo osm týdnů v zálivu San Franciska. Na své pevně jachtě nazvané Pěna jsem měl útulnou kajutu s kamínky na uhlí. Vařil mi tam nějaký chlapec z Koreje a obvykle jsem si pozval přítele nebo známého, aby se se mnou potěšil rozkošnou plavbou. A vzal jsem si s sebou i psací stroj a psával jsem svých tisíc slov denně. Na výlet, který mám právě na mysli, jsem s sebou vzal Cloudesleyho a Toddyho. Byla to Toddyho první vyjížďka. Na předešlých vyjížďkách se Cloudesley rozhodl pro pivo, a tak jsem zásobil loď pivem a pil je s ním.
Ale na těhle vyjížďce tomu bylo jinak. Toddyho nazývali Toddy Punč pro jeho ďábelskou dovednost, s jako dovedl připravovat punč. Vzal jsem proto s sebou whisky – hezkých pár lahví. A běda! Přikoupil jsem pak ještě nejednu velkou láhev, neboť jsme si s Cloudesleym zvykli pít hezkou řádku Toddy-punčů, který už při polknutí lahodně chutnal a dodával brzy nejbujnější špičku, jakou si lze představit.
Našel jsem v těch punčích zálibu. Už jsem se těšíval, až je Toddy začne připravovat. Pívali jsme je pravidelně, jeden před snídaní, druhý před obědem, třetí před večeří a poslední, když jsme šlí spát. Nikdy jsme se neopili. Ale mohu říci, že jsme byli čtyřikrát denně ve velmi dobré náladě. A když pak Toddyho uprostřed výletu odvolali do San Franciska za obchodem, Cloudesley i já jsme dohlíželi, aby nám korejský mladík připravoval Toddy-punče pravidelně a podle předpisu.