Pak jsem se usídlil ve Starém městě Benicii u Carquinezské úžiny. Tam ve změti rybářských člunů, kotvících v rákosí u pobřeží, žila rozmarná sebranka pijáků a tuláků a já se k nim připojil. Mezi ztřeštěnými vyjížďkami na lov lososů a mezi výpravami sem i tam po zálivu i po řekách jako pobřežní strážný zdržoval jsem se nyní delší dobu na břehu, také jsem více pil a víc se o pití naučil. V tom jsem obstál před každým, když jsem prázdnil sklenici za sklenicí; a časem jsem pil ještě víc, než bylo třeba, jen abych dokázal, jaký jsem chlap. A když mě jednou zrána vyprostili nadobro ztuhlého ze sušících se sítí, kam jsem se hloupě a slepě předchozí noci zamotal, a když si o tom vyprávělo při nově pitce s velkým chocholem a řehotem celé pobřeží, byl jsem na to doopravdy pyšný. To byl přece husarský kousek.
A když jsem po dobré tři týdny ani jednou nebyl střízlivý, byl jsem přesvědčen, že jsem dosáhl vrcholu. Takhle ovšem člověk dál nikam nedospěje. Bylo na čase, abych se nějak odtud dostal, protože ať už jsem byl opilý nebo střízlivý, neustále mi něco v podvědomí našeptávalo, že tohle hýření a potloukání po zálivu není vůbec žádný život. A ten hlas byl mým štěstím. Byl jsem náhodou tak stvořen, že jsem dovedl porozumět tomuto volání, ustavičnému volání, Jež mě pak provázelo vědy a všude po celém světě. Nebylo to u mne nějaké opatrnictví. Byla to zvídavost, chtěl jsem poznat něco víc, byl to vnitřní nepokoj, toužil jsem a hledal báječně věci, které jako bych před sebou rozeznával či tušil. Ptával jsem se, k čemu a nač je vlastně celý ten život, když v něm není nic víc než tohle. Ne, je tu něco víc, ale jinde a někde dál. (A vzhledem k mému pozdějšímu životu pijáka je třeba zdůraznit tyto vnitřní hlasy, tyto přísliby věcí jsoucích za tímto životem, protože mi bylo souzeno, že budou mít v mých příštích utkáních s Démonem hroznou úlohu.

XII.

Nikdy jsem těch po čertech bláznivých měsíců, které jsem prožil s Nelsonem, nelitoval. Ten se vyznal v plachtění, i když při tom poděsil každého, kdo s ním vyjel na moře. Řídit loď tak, aby jenom o coul nebo o vteřinu ušla zkáze, to byla jeho radost. Dokázat to, oč se nikdo jiný nepokusil, bylo jeho pýchou. Nikdy nesvinout plachty bylo jeho mánií. A po celý čas, co jsem s ním strávil, až vál silný vítr nebo slabý, Sob nikdy nesvinul plachty. A Nelson nikdy loďku nevytáhl na pobřeží. Uvazovali jsme ji s nesvinutými plachtami a s nesvinutými plachtami jsme se stále plavili. Opustili jsme oaklandské pobřeží a vydali se za novými dobrodružstvími.
A celou tuhle slavnou plavbu mého života mi umožnil jen můj Démon. Vytýkám mu to. Dychtil jsem po divokém životě plném dobrodružství a jedině můj Démon mi k takovému pivotu mohl dopomoci. Byla to cesta chlapů, kteří brali život takový, jaký prostě byl. Chtěl-li jsem rovněž žít takovým životem, musel jsem žít jako oni. Za to, že jsem se stal společníkem a kamarádem Nelsonovým, měl jsem co děkovat jen a jen pití. Kdybych pil jenom to, co on platil, anebo kdybych odmítl vůbec pít, nikdy by si mě nevybral za společníka. Potřeboval partnera, který by mu byl roven jak společensky, tak i co do pracovního výkonu.
Oddal jsem se tomuto způsobu života a vytvořil si tak klamnou představu, že tajemství mého Démona spočívá v divokých pitkách, stupňujících se až do tě míry, že jenom silná tělesná soustava snese konečně otupení a zvířecké bezvědomí. Pití samo o sobě mi nechutnalo, a proto jsem pil, jen abych se opil beznadějně a do němoty. A tak já, který jsem dříve šetřil, skrblil, kupčil jako žid Shylock a dovedl rozplakat i vetešníka, já, který jsem žasl nad tím, že Francouz Frank dovede jedním rázem vyhodit osmdesát centů za whisky pro osm chlapů, začal jsem rozhazovat peníze s daleko větší lehkomyslností než kdokoliv z nich.
Vzpomínám si, jak jsem si jednoho dne vyšel s Nelsonem na pobřeží. V kapse jsem měl sto osmdesát dolarů. Nejdřív jsem si chtěl koupit nějaké šaty a pak se někde trochu napít. šaty jsem už potřeboval. Neměl jsem vůbec nic než to, co jsem měl na sobě, a takhle to vypadalo: pár vysokých námořnických bot, které prozíravě tak rychle vypouštěly vodu, jako ji nabíraly, kalhoty za padesát centů, bavlněnou košili za čtyřicet centů a námořnickou čepici. Klobouk jsem neměl, a tak jsem musel nosit námořnický širák a musím dodat, že jsem neměl ani spodní prádlo, ani ponožky. Chodil jsem bez nich.
Abychom se dostali do obchodu se šatstvem, museli jsme jít okolo asi půl tuctu výčepů. Nejdřív jsem se šel tedy napít; do obchodu jsem se už nikdy nedostal. Zrána, zničený, otrávený alkoholem, avšak spokojený, jsem se vrátil na palubu a vyjeli jsme. Měl jsem zase jen ty šaty, v nichž jsem si vyšel na pobřeží, a z těch sto osmdesáti dolarů mi nezbyl ani centík. Snad se to zdá nemožně těm, kdo to nikdy nezkusili, že za dvanáct hodin může mladík vyházet sto osmdesát dolarů za pití. Já se však o tom přesvědčil.
A nelitoval jsem toho. Byl jsem na to hrdý. Ukázal jsem jim, že dovedu rozhazovat peníze právě tak jako nejlepší z nich. Dokázal jsem jim, že mezi statnými chlapy se dovedu také statně držet. Obhájil jsem opět – jako již častěji předtím – svůj nárok na titul krále. Mě tehdejší chování si lze vyložit také jako reakci na chudobně dětství a na nesmírně vypětí v dětských letech. Nejspíše ve mně vznikla tato myšlenka: Lepší být králem mezi pijany než se dřít u stroje dvanáct hodin denně za deset centů na hodinu. U strojů zrovna růžově chvíle nebývají. Není-li však útrata sto osmdesáti dolarů během dvanácti hodin růžovou chvílí, rád bych věděl, co jí je.
Ale co – ponechám stranou mnoho podrobností z tehdejších potyček s mým Démonem a zmíním se pouze o několika příhodách, které vrhnou ostřejší světlo na jeho nepěkně kousky. Celkem tři věci přispívaly k tomu, že jsem se mohl pití tak oddávat: předně má skvělá fyzická kondice, daleko lepší než u průměrných lidí, za druhý život na čerstvém vzduchu a za třetí skutečnost, že jsem nepil pravidelně. Když jsme vyjezdili na moře, nebrali jsme totiž s sebou žádný alkohol.
Svět se přede mnou otvíral. Poznal jsem už několik set mil cest po moři, i města, městečka a rybářské vesnice na pobřeží. Něco mi stále našeptávalo, abych se pustil ještě dál. Stále jsem ještě nenašel to pravě. Vždyť tam v dáli toho musí být přece mnohem víc. Ale i to, čeho už jsme dosáhli, bylo pro Nelsona víc než dost. Stále vzdychal po svém milovaném oaklandském pobřeží, a když se rozhodl, že se tam vrátí, rozešli jsme se velmi přátelsky.

A poněvadž jsem řekl Scottymu, co si o něm myslím, že se zahodil s tak starým mužem, jako je Francouz Frank, dali jsme se také do hádky a tak jsme i my přispěli k slavnostnímu vzruchu na písčině. A Scotty mi hned sekl s prací a zmizel ještě tě noci a s ním i dvě mé přikrývky. V noci, když piráti ústřic leželi opilí v kajutách, vznášely se škuner i Sob na vysoké vodě a kymácely se na kotevních lanech. člun na lov lososů, stále ještě plný kamení a vody, odpočíval na dně.
Časně zrána jsem zaslechl divoké výkřiky ze Soba a vypotácel jsem se do chladného jitra, kde jsem uviděl divadlo, z kterého si v přístavu tropili smích ještě řadu dní. Krásný lososářský člun ležel na ztvrdlém písku rozmáčknut jako placka a na něm hnízdil škuner Francouze Franka a Sob. Naneštěstí silná dubová příď lososářské lodi prolomila dvě žebra Soba. Stoupající příliv vnikl otvorem a probudil Nelsona, až když se dostal k jeho pryčně do kajuty. Přiložil jsem ruku k dílu, vypumpovali jsme vodu ze Soba a díru jsme vyspravili.
Nelson pak uvařil snídani a při jídle jsme přemýšleli o situaci. Nelson byl celý zničený a já také. Nikdo přece nevyplatí padesát dolarů odměny za tu bědnou haldu trosek pod námi na písku. Nelson měl poraněnou ruku a byl bez posádky. A já měl spálenou hlavní plachtu a byl jsem rovněž bez posádky. „Co bys tak tomu řekl, kdybychom se dali dohromady?“ zeptal se Nelson. „Půjdu s tebou,“ odpověděl jsem. A tak jsem se stal partnerem Mladého Jizvy Nelsona, nejdivočejšího a nejbláznivějšího ze všech námořníků. John Heinhold nám půjčil nějaké peníze na zásobu potravin, naplnili jsme soudky vodou a téhož dne jsme vypluli na lov ústřic.

A tak se také stalo, že si Soup Kennedy vybral právě tuto chvíli a žádal nazpět svou starou košili, kterou nechal na palubě Soba, když se plavil s Clamem. Když se Nelson hádal s Clamem, stál Soup na Clamově straně. Také předtím něco vypil v krčmě U Ludvíka, takže to byl právě alkohol, kdo ho zavedl na písčinu, aby tam žádal zpět svou starou košili. Rvačka začala už po několika slovech. Chytil se s Nelsonem na palubě Soba a v tě rvačce jen taktak ušel tomu, že mu rozzuřený Frank nerozbil hlavu železnou tyčí, kterou měl v ruce: Rozzuřený proto, že chlap, který má dvě ruce, útočí na chlapa, který má jen jednu. (Jestliže Sob ještě někde brázdí vlny, pak jistě zůstala v jeho pažení z tvrdého dřeva stopa po železně tyči.)
Ale Nelson vytáhl obvázanou prostřelenou ruku z pásky, a zatímco jsme ho drželi, naříkal a sliboval s dychtivostí starého piráta, že Soupovi Kennedymu napráská třeba i jednou rukou. Pustili jsme je tedy na písek. Když se zdálo, že to pro Nelsona dopadne bledě, zasáhli Francouz Frank a s ním i Démon alkohol do rvačky nefér způsobem. Scotty protestoval a čapl Francouze Franka, který zase popadl jeho, svalil se na něho, a tak se zaklesnuti do sebe odvalili po písku asi na dvacet stop. Když jsme je chtěli dostat od sebe, strhlo se mezi námi asi půl tuctu nových rvaček. Nějak jsme je však skončili anebo utopili v alkoholu, zatímco se Nelson a Soup Kennedy stále ještě prali. Co chvíli jsme se k nim vraceli a dávali jim rady, když leželi na písku už tak vyčerpáni, že si ani nemohli zasazovat další rány: „Hoď mu písek do očí!“ A jak si házeli písek do očí, přicházeli znovu trochu k sobě a pak se zase prali, až se časem docela vysílili.
Pokuste si při vší tě špíně, směšnosti a bestialitě představit, co znamenalo pro mne, mladíka ještě ne šestnáctiletého, planoucího po dobrodružstvích, jehož fantazie byla předrážděna vyprávěními o bukanýrech a pirátech, o drancování měst a o bojích vojáků, s představivostí vybičovanou břečkou, kterou jsem vypil, tohle vše zažít! Byl to drsný život v celé své nahotě, divoký a nespoutaný jediný život, jaký mi tehdy můj původ dovolil v tomto čase a prostoru dosáhnout. A víc než to. Byl v tom i příslib, byl v tom i začátek. Z té písčiny vedla cesta Zlatou branou k nesmírným dobrodružstvím širého světa, kde se sváděly bitvy; ne snad kvůli roztrhaným starým košilím nebo ukradeným lodím na lov lososů, nýbrž za vznešeně ideje a romantické cíle.

Pak přišel Whisky Bob a s ním Řek Nicky, oba střízliví, ale rozhněvaní a uražení, že jejich druzi piráti jim vypálili rybník. Francouz Frank, rozkurážen alkoholem, vykládal pokrytecky o cti a čestnosti, a třebaže mu bylo už padesát, dostal Whisky Boba na písek a tam ho začal bít. Když Řek Nicky přiskočil s krátkou lopatou Bobovi na pomoc, Hans ho v krátkosti vyřídil. A ovšem, když naložili krvácející pozůstatky po Bobovi a Nickym do člunu, musela se taková událost oslavit dalším pitím.
Tou dobou se zatím sešlo mnoho hostí různých národností i temperamentů; všichni už byli rozjařeni alkoholem, a tak všechny ohledy padly. Staré hádky ožily a dávná nenávist vzplála. Rvačka visela ve vzduchu. Kdykoliv nějaký přístavní dělník něco vytkl námořníku z vlečného člunu, nebo ten zase jemu, nebo když něco někomu vytkl pirát ústřic, anebo zase někdo něco jemu, tu se hned vymrštila pěst a začala nová mela. A každá rvačka končila novým družným napitím, při němě se soupeři, kterým jsme radili a které jsme chlácholili, objímali a slibovali si přátelství nadosmrti.

XI.

Jednou v neděli zrána navštívil mě starý kapitán Spink. Mluvili jsme důvěrně. Právě se vracel ve svém člunu z rybolovu na mrtvém rameni Alamedské zátoky. Když nastal odliv, povšiml si nějakého lana, které bylo uvázáno ke kůlu pod vodou a vedlo až ke dnu. Marně se snažil vytáhnout, co bylo uvázáno na jeho druhém konci. 0 kousek dále na jiném kůlu bylo podobně lano, které vedlo rovněž ke dnu a s nímž rovněž nebylo možno pohnout. To prý bude bezpochyby onen pohřešovaný člun na lov lososů. Když ho vrátíme jeho pravému majiteli, vyděláme si padesát dolarů. Jenže já měl svůj názor na čest mezi zloději a nechtěl jsem s tím nic mít.
Zatím se Francouz Frank pohádal s Whisky Bobem a Nelson byl také nepřítelem Boba. (Chudák Whisky Bob! – člověk neznající falše, dobrosrdečný, šlechetný, od mládí slabý, chabě vychovaný, s neodolatelnou touhou po alkoholu, který se tak dlouho věnoval svému pirátství v zátoce, až jednou nedlouho potom našli jeho tělo poblíže jednoho z doků, kam kleslo plně ran z pušky.) Za hodinu po tom, co jsem odmítl návrh kapitána Sponka, viděl jsem ho, jak pluje dolů po úžině s Nelsonem na palubě Soba. A také Francouz Frank projel kolem na svém škuneru.
Netrvalo dlouho, a už se zase vraceli úžinou, kupodivu bok po boku. Když se blížili k písečně výspě, bylo vidět ponořenou loď na lov lososů, dotýkala se hladiny a byla připevněna lany ke škuneru a k šalupě, aby se nepotopila. Příliv už zpola opadl, a tak zamířili přímo k písčině, kde se usadili v jedné řadě s člunem na lov lososů uprostřed.
A hned nato Hans, jeden z námořníků Francouze Franka, usedl do skifu a rychle vesloval k severnímu břehu. Velký demižon pod zadní plachtou prozrazoval jeho poslání. Nemohli se už ani dočkat chvíle, až oslaví těch padesát dolarů, které si tak lehce vydělali. Tak už to bývá se všemi, kdo holdují Démonu alkoholu. Když je potká šťastná náhoda, pijí. Když je nepotká, pijí v naději, že štěstí přijde. Když jim štěstí nepřeje, píjí, aby zapomněli. Když se setkají s přítelem, pijí. Když se s přítelem pohádají, pijí, a ztratí-li ho, pijí. Když je jejich láska korunována úspěchem, jsou tak šťastni, že musí pít. Když se v lásce zklamou, pijí z opačného důvodu. A když nemají vůbec nic na práci, pak tedy zase pijí a jsou si jisti, že když se dost napijí, začnou se jim prohánět v mozku myšky a hned budou mít co dělat. Když jsou střízliví, chce se jim pít, a když se už jednou napili, chce se jim pít tím víc.
Scottyho a mě, jako dobré kamarády, přizvali ovšem k pitce také. Pomohli jsme jim s těmi padesáti dolary, které ještě nedostali, notně zatočit. Z toho odpoledne, celkem obyčejného letního odpoledne, se stalo nádherně odpoledne, kdy jsme se dostali do růžově nálady. Všichni jsme vykládali a zpívali, řádili a chlubili se a Francouz Frank i Nelson dávali stále pít kolem stolu. Kotvili jsme v dohledu oaklandského pobřeží a hluk našeho řádění vábil přátele. člun za člunem přejížděl úžinou a přistával u písčitě výspy, zatímco Hansovým úkolem bylo veslovat tam i zpět na břeh pro nově zásoby dobrého moku.

xi

A přece se stále ještě ve mně neprobouzela touha po alkoholu a ani mě tělo po něm netoužilo. Během dlouhých let těžkého pití, samo o sobě pití tuto touhu nevyvolalo. Bylo jen součástí života, jaký jsem vedl, návykem lidí, s nimiž jsem žil. Když jsem vyjížděl na cesty po zálivu, nebral jsem s sebou žádné lihoviny. A když jsem byl venku na zálivu, nikdy mi ani na mysl nepřišlo, že bych musel mít s sebou alkohol. Teprve když jsem zakotvil se svým Flamendrem v přístavu a vydal se na pobřeží, kde se scházeli chlapi a kde pití teklo proudem, stávalo se pro mne to, že jsem pitím hostil jiné a oni zase mne, společenskou povinností a jakýmsi chlapským obřadem.
Někdy se také stalo, když jsem kotvil v městském přístavu nebo naproti v zátoce na pískovišti, že mě přišli na loď navštívit Královna a její sestra i její bratr Pat a paní Hadleyová. Byla to má loď, já byl hostitelem a hostil jsem je tak, jak oni pohoštění rozuměli. A tak jsem stále honil Pavouka nebo Ira nebo Scottyho, či kohokoliv jiného z posádky s konví pro pivo anebo se džbánem pro červeně víno. Jindy zase za soumračného pološera, když jsem zakotvil v přístavu a prodával ústřice, dostavovali se na loď statní policisté, v uniformách i v civilu. A poněvadž jsme žili jaksi ve stínu policie, otvírali jsme jim ústřice, dávali jim k nim okořeněnou omáčku a běhali jsme s konví pro pivo nebo pro něco silnějšího v lahvích.
Ale ač jsem pil jak pil, k svému Démonu jsem ještě nepřilnul. Velmi jsem si ho vážil pro jeho společenské vlastnosti, ale nějak jsem mu nemohl přijít na chuť. Po celý ten čas, co jsem se snažil být chlapem mezi chlapy, po celý ten čas jsem v sobě choval tajnou touhu po cukroví, za kterou jsem se ovšem styděl. Ale byl bych raději zemřel, než abych byl dopustil, aby se to o mně někdo dověděl. Oddával jsem se této choutce jen potají, za večerů, kdy jsem věděl, že moje posádka šla spát na pobřeží. Chodíval jsem do veřejně knihovny, vyměnil si tam knihy, koupil jsem si asi čtvrt libry všelijakých pamlsků, které se žvýkaly a dlouho vydržely, odkrádal jsem se s nimi na palubu svého Flamendra, zamkl se v kajutě, lehl si a proležel tak při čtení a mlsání blaženě hodiny. Jen v takových chvílích jsem byl přesvědčen, že jsem si za svoje peníze opravdu přišel na své. Dolary a dolary, sázené na výčepní pult, nemohly mi dát takové uspokojení jako dvacet pět centů v cukrárně.
Když jsem začal pít ještě víc, začal jsem si také víc uvědomovat, že právě při pitkách mívám růžovou náladu. Pitky byly něco významného. V takových chvílích se vždycky něco semlelo. Chlapi jako Joe Goose měřili svůj život od pitky k pitce. Všichni přístavní dělníci se těšívali na sobotní večerní pitku. My z ústřicových lodí jsme vědy vyčkali, až rozprodáme svůj náklad, a pak jsme teprve začali doopravdy pít, i když sem tam nějaký ten doušek při náhodném setkání s přítelem skončil příležitostnou pitkou. Takové náhodně pitky bývaly vlastně nejlepší. Při nich se často stávaly podivně a vzrušující věci. Jako například tenkrát v neděli, kdy Nelson, Francouz Frank a kapitán Spink ukradli Whisky Bobovi a Řekovi Nickymu kradený člun na lov lososů. V osazenstvu ústřicových lodí nastaly zatím změny. Nelson se popral s Billem Kelleym na palubě lodi Annie a odnesl si kulku v levě ruce. A Nelson, který se k tomu také pohádal s Clamem a přerušil s ním přátelství, plavil se pak na Sobu, maje ruku v pásce, s posádkou dvou mužů ze širého moře a počínal si při tom tak divoce, že i ti dva mu ze strachu utekli na břeh. Rozšířili hned o jeho ztřeštěnostech takovou pověst, že nikdo z pobřeží se s ním nechtěl vydat na moře. Proto Sob ležel bez posádky na druhé straně úžiny u písečně výspy. A vedle něho ležel i Flamendr se spálenou hlavní plachtou a Scottym a mnou na palubě. Whisky Bob se pohádal s Francouzem Frankem a vydal se na lov s Řekem Nickym vzhůru po řece.
Kořistí této výpravy byl zbrusu nový člun na lov lososů, který ukradli nějakému italskému rybáři. Ital, který po člunu pátral, navštívil všechny piráty ústřic, a podle toho, co jsme věděli o kouscích Whisky Boba a Řeka Nickyho, vše nasvědčovalo tomu, Že v tom mají prsty. Kde však byl ten člun na lov lososů? Na sta řeckých a italských rybářů prohledalo řeku směrem proti proudu i dolů k zálivu, všechny zákruty i zátočiny. Když pak jeho majitel nabídl ze zoufalství odměnu padesáti dolarů, vzrostl i náš zájem a tajemství bylo ještě záhadnější.

X

A tak jsem si vysloužil chlapské ostruhy. Mě postavení na pobřeží a mezi piráty ústřic bylo rázem skvělé. Dívali se na mne jako na dobrého chlapíka a ne jako na zbabělce. A nějak od toho dne, co jsem seděl na patníku v přístavu Oaklandu, nikdy jsem se nestaral o peníze. Od tě doby mě už nikdo nepokládal za držgrešli, zatímco moje nedbalost a lhostejnost k penězům se stala pramenem starostí a svízelí leckoho, kdo mě zná.

Tak dokonale jsem se rozloučil se svou skrblickou minulostí, že jsem vzkázal domů matce, aby svolala chlapce z okolí a rozdala jim mě sbírky. Nikdy jsem se pak už nestaral o to, kteří chlapci kterou sbírku dostali. Teď jsem byl chlap a smetl jsem všechno, co mě poutalo k chlapeckým letům.

Nabýval jsem věhlasu. Když se po přístavu rozletěla zpráva, jak chtěl Francouz Frank najet na mou loď a jak jsem stál na palubě svého Flamendra s odjištěnou dvouhlavňovkou v rukou, kormidloval nohama a dával tak lodi bezpečný směr a jak jsem ho přinutil, aby hezky zabočil stranou a nechal mě na pokoji, přístav uznal, že něco ve mně je, třebaže jsem mladý. A já jsem jim i potom dokazoval, co ve mně je. Byly doby, kdy jsem se na Flamendru vracel do přístavu s daleko větším nákladem ústřic, než měla kterákoli jiná loď s dvoučlennou posádkou; byla doba, kdy jsme si vyjeli do Dolního zálivu a moje loď se jediná vracela ještě za denního světla, aby zakotvila u Chřestových ostrovů; přišel čtvrtek večer, kdy jsme jeli jako o závod a já dojel na svém Flamendru bez kormidla první z celého loďstva a sebral jsem jim smetánku z celého pátečního ranního trhu; a stalo se taky, že jsem doplul na své lodi z Horního zálivu jen pod malou horní plachtou, když mi hlavní plachtu Scotty spálil. – Ano, byl to ten známý Scotty z dobrodružství na Lenochu. Po Pavouku přišel na palubu Flamendra Ir, a když se Scotty vrátil, nastoupil zas po Irovi.

Ale co jsem dokázal na vodě, to platilo jen zčásti. Všechno překonalo to, že jsem byl se svými penězi na pobřeží dobrým kamarádem, že jsem chlapsky platil při pitkách, což mi vyneslo název krále ústřicových polí. A ani ve snu mi nenapadlo, že přijde jednou doba, kdy oaklandské pobřeží, jež mě zprvu uvádělo v úžas, samo užasne a bude se pohoršovat nad mými ďábelskými kousky, které začnu vyvádět.

Ale život byl stále spjat s pitím. Výčepy jsou kluby chudiny. Výčepy jsou místem, kde se lidé scházejí. Ve výčepech jsme si také dávali schůzky. Ve výčepech jsme oslavovali přízeň štěstěny a ve výčepech jsme oplakávali své zármutky. Ve výčepech jsme se seznamovali.

Cožpak mohu někdy zapomenout na ono odpoledne, kdy jsem se setkal se Starým Jizvou; Nelsonovým otcem? Bylo to U Poslední naděje. Johnny Heinhold nás seznámil. Už to, že Starý Jizva byl Nelsonovým otcem, stálo za to. Ale bylo na tom ještě něco víc. Byl majitelem a kapitánem vlečně lodi Annie a bylo docela dobře možně, že se s ním jednou vydám na plavbu jako námořník. A co víc, byl vtělená romantika. Měl modré oči, plavě vlasy, silně kosti jako nějaký Viking, statně tělo a pevně svaly i přes své stáří. A plavil se kdysi po mořích na lodích všech národů, tenkrát za starých divokých námořnických časů. Slýchal jsem o něm leccos podivného a zbožňoval jsem ho aspoň zpovzdáli. A museli jsem se pochopitelně sejít ve výčepu. I tak by naše setkání asi skončilo stiskem ruky a nějakým tím slůvkem – ten starý chlapík byl na slovo skoupý –, kdyby tenkrát nedošlo k pitce.

„Napijme se,“ řekl jsem vědy rychle, jakmile nastala v našem hovoru přestávka, o níž jsem už věděl, že patří k pijáckým zvyklostem; pravda, pokud jsme pili pivo a já je platil, bylo jeho zdvořilou povinností, aby mě poslouchal a aby mi odpovídal. Johnny, jako obratný hostitel, nadhazoval jen vhodně poznámky, které nám umožňovaly najít vědy takové téma, které by uspokojilo obě strany. A ovšem, když jsme dopili pivo, musel zas kapitán Nelson dát nalít na oplátku. Tím byl navázán i další hovor a Johnny mu uklouzl tím, že šel zatím obsloužit další hosty.

Čím více piva jsem s kapitánem Nelsonem vypil, tím důvěrněji jsme se sbližovali. Našel ve mně vděčného posluchače, který, díky tomu, že přečetl hodně knih, věděl také hodně o životě na moři, jaký on prožil. A tak se zatoulal do divokých dnů svého mládí a vysoukal pro mne ze své paměti nejednu historku a stále jsme popíjeli i dávali si střídavě nalévat po celé to požehnané letní odpoledne. A tak to byl zase jen můj Démon, kdo mi popřál tak dlouhé posezení s tím starým mořským vlkem.

Johnny Heinhold mě od pultu nenápadně upozorňoval, že už začínám mít dost, radil mi, abych si dával jen malá piva. Ale když kapitán Nelson si stále dával jen velká, nedovolila mi má hrdost, abych si je nedával s ním. A teprve když si kapitán objednal první malé, dal jsem si je i já. A když jsme se pak pomaloučku polehoučku začali loučit, byl jsem už opilý. Uspokojovalo mě však vědomí, že Starý Jizva je právě tak opilý jako já. Moje mladická skromnost mi stěží dovolovala, abych se domýšlel, že ten starý bukanýr je ještě opilejší než já.

A pak mě Pavouk a Pat a Clam i Johnny zahrnuli poklonami, že prý mě Starý Jizva má rád a že pro takového chlapíka, jako jsem já, má jen dobrá slova. To mělo tím větší váhu, že byl znám jako divoký, nevrlý starý morous, který neměl rád nikoho. (Jeho přezdívka Jizva pocházela z jakési rvačky, při níž urval protivníkovi kus tváře.) A jedině mému Démonu patřila všechna chvála, že jsem si získal jeho přátelství. Tuto historku jsem uvedl pouze jako příklad rozličných lákadel i ochotných službiček, jimiž si náš Démon získává stoupence.

„Pojďme do hospody k Ludvíkovi,“ navrhl Pavouk, když jsme vycházeli. Pat, který po celý den nakládal uhlí, šel domů a Clam šel na Soba vařit večeři.

Tak tedy jsem šel s Pavoukem k Ludvíkovi – byla to má první návštěva – do obrovského výčepu, kde bylo na padesát chlapů, většinou přístavních dělníků.

A tam jsem se podruhé setkal se Soupem Kennedym a Billem Kelleym. A zapadl tam také Smith z lodi Annie – ten s revolvery za pasem. I Nelson se tam objevil. A setkal jsem se tam i s jinými, především s bratry Vigyovými, majiteli hospody, a hlavně s Joem Gossem, který měl potměšilé oči, rozmáčklý nos a květovanou vestu a který hrál na harmoniku jako čert z pekla a kterému z očí tekly tak strašně slzy, jaké si jen oaklandský přístav dovede představit a jim se obdivovat.

Když jsem platil za rundy – a ti ostatní je dávali také –, blesklo mi hlavou pomyšlení, že ze svého týdenního výdělku asi mnoho mamce Jennie nesplatím na to, co mi půjčila na mého Flamendra. „Ale co na tom?“ řekl jsem si, či spíše to ve mně říkal můj Démon. „Jsi chlap a musíš se s chlapy přece blaze seznámit. Mamka Jennie ty peníze beztak hned nepotřebuje. Hlady neumře. Však víš – má ještě nějaké peníze v bance. Ať tedy čeká a pak jí to pomaloučku splatíš.“

A tak jsem poznal svého Démona i z jiné stránky. Kazí morálku. špatností, které člověk nevyvede, když je střízlivý, vyvede lehce, když střízlivý není. Doopravdy, nezbývá mu nic jiného, jen je vyvádět, protože Démon alkohol se vždy postaví jako zeď mezi jeho náhlé choutky a dávno naučenou morálku.

Přestal jsem tedy myslet na dluh u mamky Jennie a navazoval jsem nově známosti za peníze, které pro mne neměly cenu, a poddával jsem se náladě, která však brzy přestávala být příjemná. Kdo mě tenkrát dovedl na loď a dal do postele, už ani nevím, ale myslím, že to mohl být jen Pavouk.

Johnny se na mě ostře zadíval a jsem si jist, že uhádl, jaký pokrok jsem udělal ve výchově k pijáctví, a nalil si ze své soukromě láhve. To trochu zabolelo mou lakotnou duši. Nalil si za deset centů, zatímco my pili po pěti! Ale zabolelo to jen na chvilku. Pustil jsem to z mysli jako cosi nedůstojného, vzpomněl jsem si na své předsevzetí a nedal jsem to na sobě ani znát.

Když jsme dopili, řekl jsem mu: „Napište mi to radši do knížky.“ A s uspokojením jsem se díval, jak zasvěcuje novou stránku mému jménu a zapisuje tam sumičku třiceti centů za nápoje, které jsem dal dokola. A již jsem viděl jakoby zlatou mlhou budoucí chvíle, v nichž ta stránka bude popsána, křížem přetržena a popsána nová.

Dal jsem ještě jednou nalít dokola a tu se Johnny k mému překvapení vykoupil za ten lok po desíti centech. Za pultem nám taky nalil dokola a usoudil jsem, že tak vše finančně vyrovnal.

Když jsme ještě vypili pár sklínek, které jsem chtěl mermomocí platit, Nelson rozhodl, že už půjdeme. Rozloučili jsme se jako opravdoví kamarádi a šel jsem pak dolů k přístavu na svého Flamendra. Pavouk právě rozdělával oheň na večeři.

„Kde sis to uhnal?“ zašklebil se na mne z otevřeně chodby,

„Ale jen tak, byl jsem s Nelsonem,“ odpověděl jsem nedbale, stěží zakrývaje pýchu.

Pak mi něco napadlo. Tady byl taky jeden z nich. A teď, když už jsem věděl, jak na to, mohl jsem to důkladně vyzkoušet. „Pojď,“ řekl jsem, „půjdeme se k Johnymu napít.“

A jak jsme šli nahoru k přístavu, potkali jsme Clama, který šel dolů. Clam byl Nelsonův společník, hezký, smělý, milý třicátník s knírem, který měl jinak přezdívku, jež mu neseděla. „Pojď se napít,“ řekl jsem – a šel. Když jsme zahýbali k Poslední naději, vycházel odtamtud Pat, Královnin bratr.

„Kam tak rychle?“ uvítal jsem ho. „Jdeme se napít. Pojď taky.“ „Zrovna jsem si jednu dal,“ zdráhal se. „A co na tom? – My na ni jdeme,“ odsekl jsem mu. A Pat si dal říci a šel s námi, a já jsem se mu vlichotil do nálady několika sklenicemi piva. Ach, toho odpoledne jsem se naučil pěkně věci o svém Démonu. Bylo v něm něco víc než jen odporná chuť, s kterou jsem polykal alkohol. Tady se za směšně nízkou cenu desíti centů stal nevrlý, popudlivý chlapík, který mi hrozil, že bude mým nepřítelem – mým dobrým přítelem. Dostal se i do nálady, vlídně se díval, a když jsme se dali do klepů o přístavu a o ústřicích, už nám měkl hlas.

„Mně malou,“ řekl jsem, když si ostatní dali nalít velké. Ano, prohodil jsem to jako zkušený piják jen tak, ledabyle, jako nějaký nápad, který mi právě přišel na mysl. Když si teď na to vzpomínám, jsem si jist, že jediný Johny Heinhold věděl, jaký jsem zelenáč v pití.

„Kde se tak namazal?“ zaslechl jsem, jak se Pavouk ptá důvěrně Johnyho.

„Ale chlastal tu celé odpoledne s Nelsonem,“ odpověděl Johny.

Nedal jsem na sobě ani znát, že to slyším, ale jak jsem si na tom zakládal. Vždy i šenkýř se na mne díval jako na dospělého. „Chlastal tu celé odpoledne s Nelsonem.“ Jak to kouzelně znělo. šenkýř mně vzdal hold pro pouhou sklenici piva.

Vzpomněl jsem si, jak Francouz Frank vyčastoval i Johnnyho, když jsem kupoval Flamendra. Sklenice byly naplněny a chystali jsme se napít. „Dejte si taky něco, Johny,“ řekl jsem a tvářil jsem se, jako bych to už chtěl říci dávno, ale nemohl jsem se k tomu hned dostat pro zajímavý rozhovor s Clamem a Patem.

Zatím jsem se už natolik rozkurážil, že se mě ta podivná změna ani nedotkla. Ostatně – stále jsem se přiučoval. Není důležité, kolik se toho vypije; důležitější je, kdo to zaplatí. Už jsem věděl, jak na to. To bylo stadium, kdy už nezáleželo ani tolik na pivu jako spíše na přátelském popití. A pak tu byla ještě jiná věc. Teď jsem si mohl dávat i já malou a snížit tak o dvě třetiny to ošklivě břímě alkoholu, kterým mě kamarádství zatěžovalo.

„Musel jsem si dojít na loď pro peníze,“ řekl jsem jen tak ledabyle mezi pitím a doufal jsem, že Nelson pochopí, proč jsem si dal na jeho účet šestkrát nalít.

„To jsi přece nemusel dělat,“ odpověděl. „Johny přece počká takovému chlapíku jako ty – no ne, Johny?“

„To se ví,“ souhlasil Johny a zasmál se.

„Kolik toho už mám na sebe?“ ptal se Nelson.

Johny vytáhl z pultu knížku, nalistoval tam Nelsonovu stránku a spočítal sumu několika dolarů. Hned mě popadla touha mít také takovou stránku v tě knížce. Skoro mi to připadalo jako vrcholný odznak chlapství.

Co z toho všeho teď bude?

Věděl jsem, že se musím už nějak rozhodnout. Rozhodoval jsem se mezi penězi a chlapy, mezi lakomstvím a romantikou. Bud' musím hodit přes palubu všechnu svou bývalou úctu k penězům a dívat se na ně jako na něco, co mohu marnotratně odhodit, anebo musím hodit přes palubu své kamarádství s těmito muži, jejichž podivně choutky docházely ukojení v silných nápojích.

Zaměřil jsem své kroky zase na nábřeží k Poslední naději, kde Nelson ještě stále postával přede dveřmi.

„Pojď, dáme si pivo,“ pozval jsem ho. A už jsme zase stáli u pultu a povídali si, ale tentokrát jsem těch deset centů platil já! (Plat za celou hodinu dřiny u stroje za něco, co mi nechutnalo, co se mi dokonce protivilo.) Ale nebylo to nijak nesnadné. Už jsem se vpravil do toho, že peníze nemají cenu. Cenu má přátelství. „Dáme si ještě jednu?“ řekl jsem. A dali jsme si a já to zaplatil. Nelson, který byl zkušený starý piják, řekl výčepnímu: „Mně jen malou, Johny.“ Johny přikývl a dal mu sklenici, ve které byla sotva třetina toho, co jsme dosud pili. Ale cena byla stejná – pět centů.

Netrvalo dlouho a měl jsem kompletní série všech značek výrobců, jako byly Vynikající závodní koně, Krásky Paříže, ženy všech národů, Vlajky všech národů, Slavní herci, šampióni boxu atd. A všechny ty série jsem měl v trojí podobě: na lepence z balíčků cigaret, na nálepkách i v albech.

Pak jsem začal shromažďovat duplikáty sérií i duplikáty alb. Vyměňoval jsem je za jiné věci, které chlapci dovedli ocenit a obyčejně je kupovali za peníze, které dostali od rodičů. Přirozeně že jejich smysl pro cenu věcí nebyl tak vyvinut jako můj, protože mi nikdo nikdy nedal na nic peníze. Nálepky jsem vyměňoval za známky, za minerály, za různě kuriozity, za ptačí vejce i za kuličky – měl jsem skvostnější sbírku achátů, než jakou jsem kdy viděl u kteréhokoli z chlapců – a jádrem této sbírky byla hrst achátů v ceně nejméně tří dolarů, kterou jsem dostal jako zástavu na pouhých dvacet centů, Jež jsem půjčil nějakému poslíčkovi, hochu, kterého dali do polepšovny dřív, než ji mohl vyplatit.

Vyměňoval jsem všecko za všecko a vyměněné předměty jsem zase posílal desetkrát do oběhu, až se mi přeměnily v něco, co mělo opravdu cenu. Jako překupník jsem byl přímo proslulý. A byl jsem neměně znám jako lakomec. I vetešník by se byl rozplakal, kdyby si byl něco se mnou začal. I jiní chlapci mě žádali, abych jim zprostředkoval prodej lahví, hadrů, starého železa, zrní, pytlů z juty, pěti galonových nádob na olej – a ještě mi za to dávali provizi.

A tak ten malý spořivý držgrešle, uvyklý dřít u stroje za deset centů za hodinu, seděl teď na patníku a myslel na pivo, za které se platilo po pěti centech za sklenici a které se ztratilo, aniž z toho člověk něco měl. Dostal jsem se už mezi chlapy a obdivoval jsem je. Byl jsem na to hrdý, že mohu být v jejich společnosti. Cožpak mi všechno mě škudlení a všechna moje shánčlivost kdy přinesly aspoň jeden z takových zážitků, jaké jsem měl teď, když jsem se dal mezi lupiče ústřic? Co tedy mělo větší cenu – peníze, nebo ty báječně chvíle? Tito lidé se nebáli rozhazovat. Peníze pro ně neměly vůbec žádnou cenu; zvali si třeba osm lidí na whisky po deseti centech za sklínku, jak to dělával třeba Francouz Frank. Vždyť Nelson právě vyhodil šedesát centů za pivo jen pro nás dva.

Proto se tedy Nelsonovi nechtělo od pultu! Když mi dal nalít, čekal, že mu dám také nalít. Dal jsem si od něho šestkrát nalít, a ani jednou jsem mu nedal nalít sám. A byl to přece Velký Nelson. Zrovna jsem cítil, jak se červenám hanbou. Sedl jsem si v přístavu na patník a skryl hlavu do dlaní. Hanba mě pálila na krku, na tvářích i na čele. Mnohokrát jsem se v životě červenal hanbou, ale nikdy jsem nezakusil tak hrozná muka hanby jako tenkrát.

A jak jsem tak seděl na patníku a styděl se, mnoho jsem se nepřemýšlel o přehodnocování hodnot. Narodil jsem se jako chuďas a jako chuďas jsem dosud žil. časem jsem míval i hlad. Nikdy jsem neměl hračky a ani jsem se nebavil jako jiné děti. Už první zážitky mého dětství byly poznamenány chudobou. A přízrak chudoby byl chronický. Bylo mi už osm let, když jsem dostal tričko, které bylo opravdu koupeno v krámě. A to bylo jenom jedině Malé tričko. Když se ušpinilo, musel jsem se zas na čas vrátit k hrozným doma spíchnutým věcem, než mi je vyprali. Byl jsem na ně tak pyšný, že jsem si přes ně nechtěl nic obléknout. Poprvé v životě jsem se vzepřel matce, vzepřel až do hysterického záchvatu, až mi konečně dovolila nosit tričko z krámu tak, aby je všichni lidé mohli vidět.

Jen ten, kdo sám na sobě zakusil hlad, dovede si pořádně vážit jídla. A jen námořníci a ti, kteří putují po poušti, dovedou ocenit čerstvou vodu. A jen dítě s dětskou fantazií dovede ocenit význam věcí, které mu byly odepřeny. Brzy jsem přišel na to, že budu mít jen ty věci, které si sám opatřím. Moje chudobně dětství ve mně probudilo pocit chudoby. První věci, které jsem si mohl opatřit, byly nálepky z cigaretových balíčků, reklamní plakátky na cigarety i celá alba nálepek. Nemohl jsem utrácet peníze, které jsem si vydělal, a tak jsem vyměňoval čísla novin, Jež mi vybyla, za tyhle poklady. čachroval jsem s duplikáty s jinými hochy, a protože jsem stále pobíhal po celém městě, měl jsem víc příležitostí je vyměňovat a získávat tak nálepky nově.

A tak jsme si povídali u pultu a popíjeli pivo, které Nelson objednával i platil. Když si teď na to vzpomínám, myslím si, že si mě Nelson chtěl oťukat. Chtěl zjistit, co asi ve mně vězí. Chtěl nejspíš vědět, kolikrát si dám nalít na jeho účet, než mu dám nalít na oplátku.
Když jsem vypil asi půl tuctu sklenic, přičemž jsem stále myslel na svou zásadu o střízlivosti, rozhodl jsem se, že pro tentokrát mám dost. A tak jsem se jen zmínil, že už půjdu na palubu svého Flamendra, který kotvil v městském přístavu, vzdáleném asi sto yardů.
Rozloučil jsem se s Nelsonem a sešel dolů k nábřeží. Jenomže můj Démon o výkonnosti šesti sklenic kráčel se mnou. V mozku mi vířilo; pracoval na plně obrátky. Byl jsem nadšen pomyšlením, že už teď je ze mne opravdu chlap. Já, opravdový pirát ústřic, jsem šel na palubu vlastní lodi, když jsem si popil a popovídal U Poslední naděje se samým Nelsonem, největším lupičem ústřic z nás všech. A pořád jsem se ještě v duchu viděl, jak stojím s Nelsonem opřen o pult a jak spolu popíjíme. A pomyslel jsem si, jak podivně si svět s námi zahrává, když chlapy naplňuje štěstím, že mohou rozhazovat těžce vydělané peníze za pivo pro chlapíky, jakým jsem byl já, a který o to dokonce ani nestál.

Nelson, kterému říkali Mladý árám na rozdíl od jeho otce, Starého áráma, se plavil na lodi Sob s nějakým Clamem. Clam byl odvážný jako čert, ale Nelson byl bezohledný jako šílenec. Bylo mu dvacet let a tělo měl jako Herkules. Když ho za několik let zastřelili v Benicii, ohledávač mrtvol prohlásil, že je to nejramenatější chlap, jakého kdy viděl ležet na márách.
Nelson neuměl číst ani psát. Dostal dril od svého otce v San Francisku, a lodi mu byly druhým domovem. Měl přímo zázračnou sílu a jeho pověst pro jeho rváčskou povahu byla na pobřeží všelijaká, jenom ne dobrá. Míval záchvaty zuřivosti a dopouštěl se šílených, hrozných kousků. Seznámil jsem se s ním při první výpravě na Flamendru a viděl jsem ho, jak se za vichřice plaví na Sobu a loví ústřice všude kolem nás, zatímco my jsme leželi na dvou kotvách, plni strachu, jak se dostaneme k pobřeží.
To byl chlapík, ten Nelson! A když tak kráčel kolem výčepu U Poslední naděje a oslovil mě, byl jsem na to velmi pyšný. Ale představte si mou pýchu, když mě hned pozval, abych se s ním šel napít. Stál jsem u pultu a vypil s ním sklenku piva a chlapsky jsme si povídali o ústřicích, o lodích a o záhadě, kdo asi prostřelil hrstkou koulí hlavní plachtu Annie.
Povídali jsme si a okouněli u nálevního pultu. Bylo mi divně, proč tu ještě civíme, když už jsme dopili pivo. Ale copak jsem si mohl dovolit říci, abychom odešli, když si Velký Nelson usmyslel, že se opře o pult? Po několika minutách mě k velkému údivu vyzval, abych si dal ještě nalít, a tak jsem si dal nalít. A pořád jsme si povídali a Nelson nejevil ani nejmenší úmysl odejít od pultu.
Sledujte mě chvilku, než vám vysvětlím, co jsem si tenkrát myslel a jaký jsem byl zelenáč. Především jsem byl velmi hrdý na to, že jsem ve společnosti Nelsona, nejhrdinštější postavy mezi lovci ústřic i mezi všemi dobrodruhy v zálivu. Naneštěstí pro můj žaludek i pro mou sliznici Nelson byt tak trochu podivín, a velmi ho to bavilo, když mě mohl takto častovat pivem. Neměl jsem nějaký zásadní odpor k pivu, a že mi ani nechutnalo, to nemohlo být důvodem, abych si odepřel tu čest být v Nelsonově společnosti. Nelson si prostě usmyslel, že se bude pít a že mám pít s ním. Tak dobrá, tu chvilku nepohodlí už nějak vydržím.