První, čím mě chtěl devatenáctiletý harpunář a s ním i sedmnáctiletý námořník přesvědčit, že jsme již muži, bylo, že se začali chovat jako muži. Harpunář navrhl, že takovou schůzku je třeba řádně zapít, a Scotty hned začal po kapsách shledávat nikláky a měďáky. Pak harpunář odešel s růžovou lahví, aby ji dal v podloudnické krčmě naplnit, poněvadž v blízkosti nebyla žádná krčma, která měla povolení čepovat lihoviny. Pak jsme pili z žejdlíků nějakou lacinou břečku. Copak jsem snad byl měně silný a měně vycvičený než harpunář a námořník? To přece byli chlapi! Dokazovali to tím, jak dovedou pít. Pití bylo znakem mužnosti. Pil jsem s nimi doušek za douškem, rovnou a směle, ačkoliv ta prokletá břečka se ani nedala porovnat s tyčkou žvýkací gumy nebo s lahodnými dělovými koulemi. Při každém doušku, který mi sklouzl hrdlem, jsem se otřásl, ale chlapsky jsem takové příznaky skrýval.

Tak jsem se jednoho dne, když jsem vztyčoval plachtu na člunu, seznámil se Scottym. Byl to drsný sedmnáctiletý plavčík, který zběhl, jak mi vyprávěl, z anglické lodi v Austrálii. Právě si odpracoval cestu na jiné lodi, jedoucí do San Franciska, a teď se prý chce poohlédnout někde po místě na velrybářské lodi. Na druhé straně zálivu, poblíž místa, kde kotvily velrybářské lodi, kotvila také jachta Lenoch. Jejím správcem byl harpunář, který se chystal na příští cestu na velrybářské lodi Bonanza. A zda bych nechtěl Scottyho zavézt na své loďce k tomu harpunáři?
Já, a nechtít! Cožpak jsem neslyšel, co se všechno vyprávělo o Lenochu, o tě velké lodi, která se právě vrátila ze Sandwichských ostrovů z pašerácké výpravy za opiem? A harpunář ji teď má na starosti! Jak často jsem mu záviděl jeho volnost. Nikdy se nemusel loučit s mořem. Spával noc co noc na Lenochu, zatímco já jsem musel chodit přespávat domů. Harpunáři bylo teprve devatenáct nikdo mi to nikdy nepotvrdil, že je harpunářem, ale v mých očích byl tak skvělou a slavnou osobou, že jsem se ho ani neodvážil oslovit, když jsem schválně vesloval v blízkosti jeho jachty. Zda bych tedy chtěl Scottyho, zběhlého námořníka, vzít na návštěvu k harpunáři na podloudnickou loď s opiem, na Lenocha? Jak bych byl nechtěl!
Když harpunář uslyšel naše volání, vyšel na palubu a pozval nás nahoru. Zahrál jsem si na námořníka a chlapa, který dovede s loďkou přistát tak, aby nepoškodil bílý nátěr jachty, přivázal jsem loďku k Dlouhému lanu na zádi a ledabyle jsem ji upevnil dvěma smyčkami. Pak jsme sešli do podpalubí. Tehdy jsem poprvé uviděl vnitřek lodi. šaty na stěnách páchly ztuchlinou. Ale co na tom? Vždyť to přece byla námořnická výstroj – kožené kazajky podšitě bavlnou, modré kabáty ze silného sukna, námořnické širáky, rybářské boty a navoskované pláště. Všude bylo vidět, jak hospodaří s místem – úzké pryčny, skládací stoiky a prapodivně skříňky. Byl tam také orientační kompas, námořnické lampy v závěsech, modře podlepené mapy, ledabyle svinuté a jen tak pohozené, signalizační praporky v abecedním pořádku a námořnické kružidlo zabodnuté do stěny tak, aby na něm mohl viset kalendář. Konečně jsem žil! Seděl jsem tu, poprvé v podpalubí lodi, a to lodi podloudnické, a harpunář a zběhlý anglický námořník, který říkal, že se jmenuje Scotty, mě přijali za kamaráda.

Ale kvapem se už blížil čas, kdy jsem se měl střetnout se svým Démonem v dalších kolech. Když mi bylo čtrnáct, plavil jsem se v malém člunu v zálivu San Franciska kolem oaklandského pobřeží a měl jsem hlavu plnou vyprávění starých cestovatelů, vídával jsem v duchu tropické ostrovy i vzdálená mořská pobřeží. Chtěl jsem na moře. Chtěl jsem se zbavit všeho, co se mi zdálo monotónní a všední. Byl jsem v květu mladých let, naplněn touhou po romantických dobrodružstvích, a snil jsem o divokém životě divokých světoběžníků. Tenkrát jsem si skoro nedovedl představit, jak je tento ryk a shon světa mužů prosáknut alkoholem.

Tenkrát jsem měl totiž velmi rád cukroví. Za pět centů jsem si mohl koupit pět dělových koulí – velkých hrud, které znamenitě chutnaly a dlouho vydržely. žvýkal jsem je a s každou si vyhrál hodinu. Jeden Mexičan prodával velké tyče hnědé žvýkačky po pěti centech. Když jsem chtěl jen jednu z nich spořádat, trvalo to čtvrt dne. často mi vystačila jedna z těch tyčí na celý oběd. A opravdu, v tom byla síla – a ne v pivu.

Prvého dne, když jsem stavěl kuželky, hostinský, jak to bylo zvykem, svolal nás chlapce, abychom se také napili, když už prý stavíme po několik hodin. Hoši si řekli o opravdově pivo, ale já chtěl jen zázvorově. Chlapci se smáli a zpozoroval jsem, jak si mě hostinský podivně a pátravě prohlíží. Přesto však načal láhev zázvorového. Potom o přestávkách mezi jednotlivými hody mi chlapci v kuželníku celou věc vysvětlili. Prý se hostinský na mne zlobí. Láhev zázvorového piva prý stojí hostinského dvakrát tolik co láhev obyčejného, a nechci-li tedy přijít o výdělek, musím pít obyčejné. Krom toho, pivo je prý výživné; mohu při něm lépe pracovat, kdežto zázvorově pivo nedodává síly. A tak, poněvadž jsem se tomu nemohl vyhnout, pil jsem opravdové pivo a divil jsem se, co na tom ti lidé vlastně mají. Mně se aspoň pořád zdálo, že mi něco uniká.

Ne že bych už tenkrát pil. Od svého desátého až do patnáctého roku jsem jen zřídka ochutnal alkohol, ale byl jsem přece jen v důvěrném styku s pijáky i s místnostmi, kde se popíjelo. Nepil jsem tenkrát jedině proto, že mi ty břečky nechutnaly. A jak čas plynul, pomáhal jsem rozvážet led, stavěl jsem kuželky v zahradní hospodě a zametal hostince, kde v neděli pořádali tancovačky.
Statná a žoviální Jesie Harperová měla zájezdní hostinec na rohu Telegrafní třídy a Třicáté deváté ulice. Tam jsem donášel po celý rok večerník, než mi přikázali jinou čtvrť na nábřeží v Oaklandu. První měsíc, když jsem vybíral předplatně, nalila mi Jesie Harperová sklenici vína. Styděl jsem se odmítnout, a tak jsem ji vypil. Pak jsem si ale již vždy vyčíhl okamžik, kdy tam Jesie nebyla, a vybíral jsem předplatné od hostinského.

A co víc

– s výčepy přece bylo všechno v pořádku. Páni radní je uznávali a povolovali. Výčepy nebyly tím hrozným místem, které odsuzovali chlapci, kteří neměli příležitost je tak poznat jako já. Snad to byla místa hrozná, ale tehdy pro nás byla hrozně vábná a všechno hrozně vábně touží chlapec poznat. Vždyť právě tak hrozní byli i piráti, tak hrozně byly i bitvy a ztroskotání lodí, a který čilý chlapec by nedal za to nevím co, aby se k tomu namanul.
Kromě toho jsem ve výčepech vídával reportéry, redaktory, právníky i soudce, jež jsem znal podle jmen i podle tváří. Ti propůjčovali výčepům pečeť vyšší společenské úrovně. Ti jen dotvrzovali oprávněnost mého nadšení pro výčepy. Ti tam přece také nacházeli něco zvláštního, něco, co se lišilo od všedního života, co i já jsem vycítil a po čem jsem toužil. Nevěděl jsem, co to vlastně je, ale muselo za tím něco vězet, když se tam všichni slézali jako bzučící mouchy nad hrncem medu. Nepoznal jsem tenkrát ještě smutek, svět byl pro mne samý jas, a tak jsem nedovedl pochopit, že tito lidé tu hledají zapomnění na otupující práci a životní smutky.

Na čtení jsem již neměl čas.

Měl jsem co dělat, abych nabyl cvik a dovedl se seprat s jinými kluky, abych je předstihl, zastrašil a držel si je hezky od těla. Byl jsem nadán fantazií, a chtěl jsem zvědět o všem, co mě zajímalo. Nejvíc jsem byl zvědav na výčepy. Prošel jsem jich mnoho. Vzpomínám si, že tehdy jich byla mezi šestou a Sedmou třídou na východní části Broadwaye hezká řádka, jeden vedle druhého.
V těch výčepech byl jinačí život. Muži tam hlučně hovořili, hlučně se smáli, bylo to velkolepé prostředí. To bylo něco jiného než všední život, kdy se nikdy nic zvláštního nedělo. Tady byl život stále plný ruchu a někdy i drsný, když začaly lítat rány a tekla krev a když se dovnitř vhrnuli ramenatí strážníci. To byly pro mne, jenž jsem měl hlavu plnou divokých a skvělých bojů i nádherných dobrodružství na moři a na zemi, velké chvíle. Takové velké chvíle jsem nemíval, když jsem se ploužil ulicemi a zasunoval noviny pod prahy domů. Zato však ve výčepech i opilci, otupení a rozvalení po stolech nebo i v prachu pod nimi, byli zjevy tajemnými a podivuhodnými.

Ale pak přišlo město Oakland a tam v přihrádkách veřejné půjčovny knih jsem odkrýval velký svět za svým duševním obzorem. Tady bylo na tisíce knih a právě tak hezkých jako ty mé první čtyři, a některé z nich dokonce hezčí. Knihovny tenkráte ještě nevěnovaly příliš pozornosti dětem, a tak jsem tu prožíval podivuhodná dobrodružství. Vzpomínám si, jak mě v seznamu knih upoutal název Dobrodružství Peregrina Pickla. Vyplnil jsem žádanku a knihovník mi podal sebrané a vůbec necenzurované vydání Smolettových spisů v jediném obrovském svazku. čítal jsem tenkrát všechno, hlavně však knihy dějepisně, dále dobrodružně příběhy i všelijaké staré cestopisy. čítal jsem dopoledne, odpoledne i večer. četl jsem v posteli, četl jsem při jídle, po cestě do školy i ze školy, a čítal jsem i o přestávkách, když si ostatní hoši hráli. Začali si mě dobírat. Já jsem však každému z nich říkal: „Nech toho, nebo uvidíš!“
A tak, když mi bylo deset, dostal jsem se do ulic jako kamelot.

Když mi bylo deset let, naše rodina se rozloučila s rančem a přestěhovala se do města. Tady, v desíti letech, jsem začal prodávat po ulicích noviny. Jednak proto, že jsme potřebovali peníze a pak že jsem potřeboval trochu pohybu. Našel jsem si cestičku do veřejně knihovny a čítával jsem tam až do úmoru. Na chudobných rančích, kde jsem dosud žil, nebyly knihy. Byl to pro mne opravdu zázrak, když jsem si mohl vypůjčit hned čtyři podivuhodné knihy, a hned jsem je také hltal. Jedna z nich byl životopis Garfielda, druhá byly cesty po Africe od Paula de Chaillu, třetí jakýsi román od Oudiy, v němě chybělo posledních čtyřicet stran, a čtvrtá byla Irvingova Alhambra. Tu mi půjčila moje učitelka. Nebyl jsem smělý a na rozdíl od Olivera Twista jsem se neodvážil požádat o další knihy. Když jsem učitelce vracel Alhambru, doufal jsem, že mi půjčí ještě další knihu. A když mi ji nepůjčila – patrně si myslela, že po ní příliš netoužím –, plakal jsem celou dlouhou cestu ze školy domů na ranč. čekal jsem a doufal, že mi ještě nějakou půjčí. Mnohokrát jsem si dodával odvahy, že ji o ni už už požádám, ale nikdy jsem nenabyl dost smělosti.

Navzdory neblahým zkušenostem z dřívějška byl tu však zase můj Démon. Vládl zde, pro každého byl lehce dosažitelný, číhal tu a sváděl mě. Všechna tato seznámení s výčepy se totiž hluboce vrývala do mé dětské duše. A dítě, které si teprve vytvářelo své první poznatky o světě, shledávalo, že výčep je místo rozkošné a žádoucí. Ani obchody, ani veřejně budovy, ani příbytky lidí mi neotvíraly dveře, nedopřávaly mi, abych se ohřál u krbu, ani mi nepopřály, abych si pochutnal na božských lahůdkách z úzkých polic kolem stěn. Jejich dveře byly pro mne vždy zavřeny, dveře výčepů však kdykoliv otevřeny. A já jsem později vždy a všude nacházel výčepy, na hlavních třídách i v postranních uličkách, v úzkých ulicích i na rušných bulvárech, výčepy jasně osvětlené a radostné, v zimě teplé, v létě tmavé a chladné. Ano, výčep byl nesmírně krásným místem, a byl ještě něčím víc.

Ty výčepy jsem měl rád. Zvláště výčepy v San Franciska. Byly tam k dostání nejdelikátnější lahůdky – podivně chlebíčky a suchary, sýry, klobásy, sardinky – báječná jídla, jaká jsem nikdy nevídal na našem chudém stole doma. A jednou, jak si vzpomínám, výčepní mi namíchal sladký, lahodný nápoj ze sirupu a sodovky. Tatínek ho neplatil. Výčepní mě pohostil, a tak se mi stal ten laskavý pán ideálem všeho dobrého. Léta se mi ještě o něm zdávalo i za dne. Ačkoliv mi bylo tenkrát teprve sedm, vidím ho jako dnes v nehasnoucím jasu, i když jsem ho spatřil jen jedenkrát. Výčep byl na jih od Tržní ulice v San Francisku. Stál na západní straně ulice. Když jste tam vstoupili, byl pult vlevo a po pravé straně zdi stál volně přístupný stůl se zákusky. Byla to dlouhá, úzká místnost a vzadu, u výčepních sudů, stály malé kulatě stolky a židle. Výčepní měl modré oči a krásné, jakoby hedvábné vlasy, které mu vykukovaly zpod černě, hedvábné čepičky. Vzpomínám si, že měl hnědou vlněnou kazajku, a ještě dnes vím přesně, kde bylo místo uprostřed řady lahví, odkud vzal láhev načervenalého sirupu. Dlouho mluvil s otcem a já jsem srkal sladký nápoj a zbožňoval jsem ho. A ještě po létech jsem toho muže ve vzpomínkách zbožňoval.

Výčepy

byly tedy přece jen k něčemu dobré. Když jsem pak zase seděl za pachtícími se koňmi, trvalo to celou hodinu, než jsem ten suchar spořádal. Po kousíčkách jsem ho okusoval, nikdy jsem neztratil ani drobeček a přežvykoval jsem jej, až se proměnil v nejchutnější těstíčko. Nikdy jsem tuto lahůdku sám od sebe nespolkl. Jen jsem ji ochutnával a vychutnával, převaloval ji po jazyku a přitiskoval v ústech hned k jedné, hned zas k druhé tváři, až se konečně rozplynula do jemných kousíčků a drobečků, jež jsem polykal a spouštěl volně dolů do hrdla. Kdykoliv jsem se dal do vodových sucharů, Horace Fletcher pro mne nic neznamenal.

Tohoto fyzického odporu k alkoholu jsem se nikdy nezbavil. Avšak přemáhal jsem ho. Až podnes ho přemáhám, kdykoliv začnu pít. Tu se mi patro nepřestává vzpírat, a patru lze věřit – to ví, co je pro tělo dobré. Avšak lidé nepijí proto, že alkohol působí na tělo. Pijí proto, aby jim zapůsobil na mozek, a musí-li při tom alkohol projít tělem, tím hůře pro tělo.
Ale i přes tento fyzický odpor k alkoholu byly nejskvělejším místem mého dětství výčepy. Když jsem sedával na těžkých vozech naložených brambory, zahalen mlhou, když mi nohy brněly nečinností a když se koně vlekli po hluboké cestě mezi písečnými přesypy, jediná jasná vidina mi krátila cestu. Tou jasnou vidinou byla hospoda v Colmě, kde můj otec, nebo ten, kdo právě řídil vůz, se vždycky zastavil na nějaký doušek. Tu jsem si zašel k velkému krbu, abych se ohřál a dostal vodový suchar. Jen vodový suchar – ale jaká to byla báječná pochoutka.